Když už si nová výzva vetkla symbolicky do svého názvu starý, již použitý a jasný obsah mající název Několik vět, přímo vybízí ke srovnání. Co tehdejších Několik vět obsahovalo, si tedy připomeňme aspoň ve zkratce.

„První měsíce roku 1989 znovu a jasně ukázaly, že i když se současné vedení velmi často zaklíná slovem demokratizace, ve skutečnosti se dost zoufale vzpírá všemu, co demokracii vytváří nebo ji alespoň vzdáleně připomíná. Petice a iniciativy občanů, které samo nezorganizovalo, odmítá jako nátlakové akce, do přípravy nových zákonu nedovoluje veřejnosti mluvit. Tytéž měsíce však zároveň ukázaly, že občanská veřejnost se už vymaňuje z letargie a že stále víc lidí má odvahu veřejně projevit svou touhu po společenských změnách. Pohyb ve společnosti se tak začíná stále povážlivěji srážet s nehybností moci, roste společenské napětí a začíná hrozit nebezpečí otevřené krize. Takovou krizi si nikdo z nás nepřeje. Proto vyzýváme vedení naší země, aby pochopilo, že nadešel čas ke skutečným a důkladným systémovým změnám a že tyto změny jsou svobodná a demokratická diskuse. Prvním krokem k jakýmkoli smysluplným změnám musí tedy být změna společenského klimatu v naší zemi, do kterého se musí vrátit duch svobody, důvěry, tolerance a plurality. Podle našeho názoru je k tomu třeba:

• Aby přestaly být pronásledovány různé nezávislé iniciativy a začaly být konečně chápány i vládou jako to, čím v očích veřejnosti už dávno jsou, totiž jako přirozená součást veřejného života a legitimní výraz jeho různotvárnosti.
• Aby byly sdělovací prostředky i veškerá kulturní činnost zbaveny všech forem politické manipulace a předběžné i následné skryté cenzury a otevřeny svobodné výměně názorů.
• Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti…

Vládu vyzýváme, aby s ním nenaložila tak, jak je dosud zvyklá s nepohodlnými názory nakládat. Zasadila by tím osudovou ránu nadějím, jimiž jsme vedeni, totiž nadějím na skutečný společenský dialog jako jediné možné východisko ze slepé uličky, v níž se dnes Česko(slovensko) nalézá.“

Když čtete ty zdánlivě již zaprášené věty pozorně, můžete klidně vyměnit vročení 1989 za 2017, a dál leccos docela sedí. Politická vrchnost ignoruje spontánní pohyb ve společnosti a narůstající aktivitu občanů, potlačuje iniciativy, které sama nevytvořila či nepodnítila, média, tedy ta tradiční, jsou služkami moci a mocných, cenzura kvete. Jestli se něčeho doopravdy dnes nedostává, pak je to onoho „ducha svobody, důvěry, tolerance a plurality“.