Byla to mezinárodní smlouva, vylučující válku jako prostředek řešení mezinárodních sporů, vyjma případu sebeobrany. Pojmenována byla po svých autorech – Aristide Briandovi, francouzském ministru zahraničí, a Franku B. Kelloggovi, ministru zahraničí USA. Formální název paktu zněl Všeobecná smlouva o odmítnutí války. Původních signatářů Briand-Kellogova paktu bylo patnáct – USA, Austrálie, Kanada, Německo, Indie, Irský svobodný stát, Itálie, Nový Zéland, JAR, Spojené království, Československo, Polsko, Japonsko, Belgie a Francie. V průběhu dalších let pakt podepsalo celkem 62 států, včetně tehdejšího Sovětského svazu..

Smlouva prohlašovala válku za nelegální prostředek mezinárodních vztahů. Sice ji nakonec stihl neúspěch - zůstala pouhou deklarací, protože neměla žádné mechanismy, které by ji byly schopny prosadit, jejím zásadním nedostatkem byla absence klauzule umožňující její vynutitelnost, případně trestající stát, který se uchýlil k válce. Měla však významný vliv na další rozvoj mezinárodního práva. Posloužila jako právní základ pro vznik pojmu zločin proti míru (zločin útočné války), na základě kterého bylo mnoho osob souzeno za rozpoutání druhé světové války v Norimberském procesu. Zákaz útočné války byl později potvrzen a rozšířen v Chartě OSN, přijaté 26. června 1945.

Zastavme se krátce u pojmu „útočná válka“. Za takovou je považována válka vedená bez oprávnění sebeobrany obvykle pro územní zisk a podrobení nepřátelského státu. V moderním mezinárodním právu vyjadřuje opak středověkého dobyvatelského práva. Od korejské války je vedení útočné války mezinárodním zločinem proti míru. Přičemž „zločinem proti míru“ se v mezinárodním trestním právu označuje „plánování, přípravu, rozpoutání nebo vedení útočné války nebo války v rozporu s mezinárodními smlouvami, dohodami nebo garancemi či účast na společném plánu či spiknutí k jejich provedení.“ (citováno z učebnic Harvardské univerzity).

Tato definiční platforma už na Norimberském procesu umožnila zavést do mezinárodního práva neoddiskutovatelnou tezi, že útočnou válkou byly veškeré vojenské agrese nacistického Německa v druhé světové válce vedené k získání „Lebensraum“, životního prostoru, o němž bájil už Hitler ve svém spisu Mein Kampf počátkem 20. let (naprosto explicitně tam prohlašuje, že právě rozšíření území, „získání životního prostoru“, je nezvratným důvodem a ospravedlněním německé expanzivní války). Soudcem Robert H. Jackson v Norimberském procesu tuto útočnou válku označil za nejvyšší zločin. V právnické řeči to znělo takto: „…zahájit útočnou válku je nejenom mezinárodní zločin; je to nejtěžší mezinárodní zločin, odlišující se od ostatních válečných zločinů pouze v tom, že zahrnuje zlo nahromaděné v celku. “

Článek 39 – 42 Charty Organizace spojených národů stanoví pravomoc Rady bezpečnosti OSN rozhodnout o aktu agrese a doporučí nebo rozhodne, jaká opatření mají být učiněna, aby byl zachován nebo obnoven mezinárodní mír a bezpečnost. Tuto pravomoc OSN několikrát využila, ale i zde zůstalo většinou u deklarací (v podstatě s výjimkou zásahů do válek na Balkáně v 90. letech). Za nelegální byla prohlášena ze strany OSN například i válka v Iráku.