Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 5 – Slovo o Slovu

30.01.2017 9:33

PŘÍBĚHY S OTEVŘENÝM KONCEM Sedmičkové roky měly značný význam pro dějiny českých médií. Když zůstaneme jen na půdorysu médií printových, tedy u novin, nabízí se tu přinejmenším jedna důležitá asociace: 1. března 1907 (tedy právě před 110 lety) vyšlo první číslo deníku České slovo (deset let předtím, roku 1897, vzniklo Tiskařské družstvo Národně sociální strany, pozdější Melantrich, vydavatel Českého slova).

Petr Žantovský: Příběhy s otevřeným koncem. Díl 5 – Slovo o Slovu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Petr Žantovský

Tento deník přečkal všechny otřesy a turbulence evropské historie těch časů, do poválečných let vstoupil pod názvem Svobodné slovo (přičemž trocha svobody se v něm nacházela nejen před únorem 1948, ale i v druhé půli 80. let, kdy deník patřil k těm relativně důvěryhodnějším informačním zdrojům u nás). Od ledna 1997 se Slovo Svobodné smrsklo už jen na Slovo a po třech letech zaniklo zcela. 

Proč to připomínám? Protože právě na osudech tohoto listu lze pěkně demonstrovat jeden z největších mýtů českého mediálního provozu. Po roce 1989 se naše žurnalistická obec, namnoze v touze zbavit se otěží své vlastní nedávné minulosti (kdy mnozí dnešní takydemokraté nadšeně psali o boji o zrno a krásách sovětského systému), zavedla ošidné slovo „nezávislost“. Najednou se vám všude kolem vyrojil zástup „nezávislých“ deníků, týdeníků, měsíčníků. Kdo neměl na vlajce slovo „nezávislý“, byl automaticky podezřelý. Není-li nezávislý, pak to jistě nemyslí dobře s novými pořádky a je přítelem pořádků starých, jak pravil Václav Havel tehdy. Kdo nekvoká s námi, kvoká proti nám, nabízí se dodat. Přitom k tomu, aby se jeden etabloval jako „nezávislý“, stačilo to o sobě prostě říci. Jsem nezávislý (a kdo je víc?).

Jenomže, jak řekl jiný klasik později (Miroslav Macek), skutečná nezávislost v českých médiích je těžko představitelná. Je jen závislost, o níž nevíme, na kom nebo na čem je. Protože titěrný záhumenek českého novinářstva, kde každý každému vidí na stůl, do lože i (to hlavně) do zájmů a úmyslů, v podstatě žádnou nezávislost ve smyslu indiference vůči převažujícím zájmovým partičkám a „majitelům klíčů“ (řečeno pro změnu s Kunderou) vlastně neumožňuje. Jste-li opravdu libero, pak vás „ti nestranní“, tedy většinoví, buď neberou vážně, nebo udělají všechno, aby vás vytěsnili nebo se vás zbavili, protože jim děláte nevítané zrcadlo.

Přesně tohle se dnes děje nemainstreamovým médiím. Každý, kdo se „nezávislým“ (což by mělo znamenat též „nestranným“) nehodí do jejich „nestrannosti“, nařkne se ze stranění někomu, koho jsme předtím náležitě pošpinili, znehodnověrnili a vystavili na pranýř co hrozbu. Proto všichni ti „nezávislí“ a „nestranní“ vytvářejí ministerské odbory, tleskají jim, volají po zákazech a rušení oněch opačných názorů, jejich politické loutky jim k tomu přizvukují, že ano, je nutné, aby se státní zástupci a soudci činili a konečně zatočili s tou protivnou bandou odnaproti, která nám ve svých, námi dosud nekontrolovaných médiích nabourává ty naše hezky uplácané pravdičky, na nichž stojí naše stejně upatlané a směšné, ale dobře placené kariérky.

Ono dávné Slovo, ať už České, či Svobodné, mělo jednu přidanou hodnotu (ostatně stejně, jako jiné meziválečné deníky): mělo svůj jasně čitelný názorový a politické definiens. Ve svém záhlaví deklarovalo, komu patří, čí hlas hlásá a jaké hodnoty šíří. Slovo patřilo Národním socialistům, Právo sociálním demokratům, Národní politika národním demokratům, Rudé právo komunistům, Venkov agrárníkům. Jak to bylo jasné, přehledné a poctivé. A těžko si lze představit pravičáka Dyka z Národní politiky, jak nastupuje do redakce Rudého právě, či levičáka Fučíka, jak bere angažmá v Národní politice. Ti všichni měli tehdy svou závislost nezávisle proklamovanou. Nestyděli se za svůj názor a za příslušnost k táboru, jenž tento názor přijal za svatý.

Dnes je to všechno jinak. Novináři přebíhají zleva doprava jak jednobuněčné organismy (ostatně skutečné hrozny jejich intelektuálních keřů tomu rovněž často odpovídají), hlavně že všichni mají na čele napsáno „nezávislost“. Řekl bych, že toto novinářské pokrytectví (mající za cíl jen více či méně chatrně zakrýt fakt, že danému pisálkovi je vlastně jedno, čí pravdy hlásá, hlavně když to dostane zaplaceno), je jedním z důvodů, proč se tak rozrůstá prostor občanského žurnalismu, všech těch blogů, názorových portálů a webů, které jsou pak zpětně solí v očích oněch donedávna monopolních držitelů „pravdy“ a etalonů „nezávislosti“. Zjednodušeně řečeno: stejně jako v jiných komoditách, i v oblasti distribuce myšlenek platí, že neschopnost, arogance a nedůvěryhodnost jednoho producenta si brzy vynutí vznik tržního konkurenta. To ovšem platí jen ve svobodné zemi. Proto teď vznikají „ministerstva pravdy“, hlavně směřující svá torpéda vůči zbytkům svobody, která nám v tom evropském byrosoustátí ještě zbývají: totiž svobody něco si skutečně nezávisle myslet a nezávisle to i říkat.

Advokáti novodobé cenzury se často ohánějí odkazy na jejich nejvyšší autoritu, Václava Havla. Tak bych jim rád – v duchu výše vytčeného titulku – připomněl slova onoho Václava Havla z eseje Slovo o slovu. Byl to text, který sepsal ještě před listopadem k udílení jakési ceny. Slova, která tam vyslovil, byla o tomtéž, o čemž jsem dnes psal i já. Totiž o slovu jako prostoru svobody. Myslím, že kdyby je někdo jiný než Havel vyslovil dnes, byl by shledán nežádoucím:

„Na počátku všeho je slovo. Je to zázrak, kterému vděčíme za to, že jsme lidmi. Ale je to zároveň nástraha, zkouška, lest a test…Totéž slovo může být jednou pokorné a podruhé pyšné. A nesmírně snadno a velmi nenápadně se může slovo pokorné proměnit ve slovo pyšné, zatímco jen velmi těžce a velmi dlouze se mění slovo pyšné ve slovo pokorné…

Tento svět a především Evropa se … ocitá na zvláštní křižovatce: dlouho nebylo tolik důvodů k naději, že všechno dobře dopadne, a nikdy nebylo zároveň tolik důvodů k obavě, že kdyby dopadlo všechno špatně, byla by to katastrofa definitivní. Není těžké doložit, že všechny hlavní hrozby, jimž musí dnešní svět čelit, od atomové války přes katastrofu ekologickou až po katastrofu sociálně civilizační (tím myslím prohlubující se propast mezi bohatými a chudými jednotlivci i národy), mají kdesi ve svých útrobách skrytu jednu společnou příčinu: nenápadnou proměnu slova původně pokorného ve slovo pyšné.

Pyšně si člověk začal myslet, že jako vrchol a pán tvorstva rozumí kompletně přírodě a může si s ní dělat, co chce. Pyšně si začal myslet, že jako majitel rozumu je schopen kompletně pochopit své vlastní dějiny a naplánovat pak všem šťastný život, a že mu to dává dokonce právo každého, komu se jeho plán nezamlouvá, smést z cesty v zájmu údajně lepší budoucnosti všech, k níž nalezl ten jediný a pravý klíč. Pyšně si začal o sobě myslet, že když umí rozbít atomové jádro, je už tak dokonalý, že mu nehrozí nebezpečí atomového zbrojního soupeření, natož atomové války. Ve všech těchto případech se osudově zmýlil. To je zlé… Tím vším poučeni, měli bychom všichni a společně bojovat proti pyšným slovům a vnímavě pátrat po kukaččích vejcích pýchy ve slovech zdánlivě pokorných.“

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: PV

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

14:55 Karel Sýs: Sbohem, náš krásný plameni…

Když Zdeněk Mahler v roce 2011 přebíral Cenu Unie českých spisovatelů za celoživotní dílo, nebylo je…