Roku 2012 se pomalu krátily dny tehdejší české vládní koalice vedené ODS za největšího přispění TOP 09 a s pobočnými panáčky z Věcí veřejných, jež se průběhu vládnutí rozpadly a ve vládě z nich setrvala ta část, která se nazvala LIDEM. Tato vládní koalice měla několik slabin: předně svého předsedu Petra Nečase. Sám o sobě to byla postava nikoli skálopevná, ještě navíc drcená z jedné strany dominantní milenkou, později manželkou Janou Nagyovou, z druhé strany tehdy ještě značně akčním a dynamickým ministrem financí Miroslavem Kalouskem – a, na to nezapomínejme - také zájmy církevních lobby, neboť Nečas, i když se to podle některých jeho kroků nezdá, přece jen byl „roduvěrným“ katolíkem. Tato lobby měla jeden jediný zájem: využít situace, kdy má vládu v čele s katolíkem Nečasem a expředsedou církevní strany (KDU-ČSL) Kalouskem, a honem rychle prosadit tzv. církevní restituce. Tedy převod neskutečného množství majetku, movitého i nemovitého včetně finančních odškodnění okamžitých i průběžných, formou renty, pro církve a náboženské společnosti.
O něco podobného usilovaly církve, zejména ta římskokatolická, už od roku 1989, ale teprve nyní byly nejblíže k cíli. Už od 90. let se na vrcholné politické úrovni diskutovalo, zda a případně jakým způsobem napravit křivdy, které způsobil minulý režim některým církvím a náboženským sdružením. Týkalo se to zejména nemovitostí odňatých církvím, řádům atd. po únoru roku 1948. Pro proces narovnání vztahu k minulosti v této sféře se vžil pojem „církevní restituce“. Po celých více než 20 let od listopadu 1989 diskutovali představitelé církví a státu, jakým obsahem tento pojem naplnit. Potíž ovšem byla v tom, že církve si ve své podstatě nepřály okamžitou odluku od státu, ačkoli po ní během převratu r. 1989 tolik volaly. Odluka totiž znamená uzavření finančního toku ze státního rozpočtu k církvím, konec placení duchovních a dalších potřeb církví a odstartování naprosté ekonomické samostatnosti církví. Církve si jsou samozřejmě vědomy, že jejich farníků, členů a sympatizantů s postupujícím časem ubývá, a tak se plnému hmotnému osamostatnění vlastně bránily, protože věděly, že jen z prostředků sympatizantů (a to i v případě uzákonění příslušných daňových asignací) by na svůj provoz v dnešním měřítku nestačily. Bylo tedy nutno pojistit si finanční zásoby a zdroje jinak.
Příhodný okamžik nastal po volbách 2010, kdy uvedená dvojice vrcholných politiků Nečas - Kalousek byla pro církve zárukou, že jejich potřeby budou víc než zohledněny. Přitom je třeba říci, že právě tehdy na tom česká ekonomika opravdu nebyla růžově. Stačí se podívat na bilanci státního schodku. V roce 2009 činil 1,18 bil. Kč, v roce 2010 už 1,34 bil. Kč, v roce 2011 skoro 1,5 bil. Kč, a o rok později, v roce, kdy došlo k realizaci „církevních restitucí“ činil státní dluh téměř 1,7 bilionu Kč. To, jak jistě každý sezná, není optimální ekonomická kondice, během níž by se měly rozdávat miliardy na všechny strany. Nicméně naše politické elity usoudily jinak.
Výsledkem velmi rychlého vývoje (v lednu 2012 schválila návrh zákona o církevních restitucích vláda a už 8. listopadu jej odhlasoval Parlament) bylo uzákonění církevních restitucí v hmotné i finanční podobě (za nemovité majetky, které nelze vrátit, inkasují církve finanční kompenzaci, a to celkově v řádech desítek miliard). Vedle toho mají církve na dalších 17 let zajištěno i poměrně velkorysé financování ze státního rozpočtu. Vláda velice kvapně podepsala převodní smlouvy k onomu majetku, a to dřív, než Ústavní soud stačil rozhodnout o stížnosti, kterou vůči restitucím vznesla opozice. Spěch byl do té míry nápadný, že za ním nelze nevidět propojení hmotných církevních zájmů s osobními zájmy politických elit.
Abychom byli konkrétní, nejvyšší částky inkasovaly: Církev římskokatolická 47 mld. Kč náhrad a skoro miliardu roční renty. Církev husitská cca 3 mld. Kč náhrad a skoro 115 milionů roční renty. Evangelíci cca 2 a čtvrt miliardy „na ruku“ a 83 milionů roční renty. Pravoslavní dostali něco přes miliardu náhrad a skoro padesát milionů roční renty. Největší poprask tehdy způsobila kauza tzv. Apoštolské církve, která byla registrována teprve roku 1989, čili jí těžko mohly být po únoru 1948 odnímány nějaké majetky a působeny hmotné škody, a přece dostala přes miliardu „náhrad“ (za co?) a padesátimilionovou roční rentu (přičemž tou dobou vykazovala asi 180 duchovních a necelých 5000 věřících. To byl byznys takříkajíc opravdu do nebe volající! Jediná církev, která se zachovala opravdu křesťansky, byli baptisté, kteří se odškodnění, na něž měli podle tohoto zákona nárok (zhruba čtvrt miliardy), dobrovolně zřekli.
Církevní restituce samozřejmě přispěly k velké rozčarovanosti a deziluzi většiny obyvatel. Tomu se pokusila vyjít – žel jen verbálně – vstříc ČSSD, která předvolbami 2013 slibovala voličům, že když už nejde církevní restituce zvrátit jako celek, aspoň je zdaní, aby se část toho obrovského balíku peněz vrátil pro potřeby veřejnosti. Asi není třeba dodávat, že ze slibů zbyly jen cáry papíru a před volbami letošními si na toto téma už nikdo ani nevzdechne. Díky jiným problémům, zejména migrační krizi, se církevní restituce ztratily z čelního místa na horizontu dominantních zájmů veřejnosti. Tak aspoň touto cestou připomeňme, že jde v tomto případě vskutku a doslova o příběh s otevřeným koncem. Jeho pokračování ovšem mají v rukou nikoli politici, nýbrž občané. Pro začátek postačí, když nezapomenou.
Petr Žantovský
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
