Český novinář této éry sice splňuje první část definice, tedy jeho převažující činností je výkon novinářské práce, ale zároveň se velká část (a možná dokonce většina) novinářů považuje za osoby mající ne-li vlastnický, tak alespoň prakticky dispoziční vztah k médiu, v němž působí. Nerespektují, že média mají své majitele, provozovatele, vydavatele, kteří jsou určující pro obsah a směřování daného média. Novináři jsou naopak přesvědčeni, že mají právo zaplňovat média těmi obsahy, které sami považují za vhodné, že jsou povoláni vstupovat do politických dějů, formovat je, dávat jim směr a obsah. Nestačí jim fakta pouze monitorovat, zaznamenávat, třídit, analyzovat a dávat do souvislostí: mají ambici je vytvářet. Chovají se přesně podle jednoho z Murphyho zákonů: „Když máš v ruce kladivo, vše okolo ti připadá jako hřebík."

Kdyby se uvedené jevy odehrávaly pouze na půdorysu soukromých médií, nic zvláštního by se nedělo. Názorovost přece patří k charakteristikám různých médií po celém světě. Jistě od sebe podle politických afinit rozeznáme CNN a TV Fox nebo The Times od Guardianu. U soukromých médií je to obvykle věcí vlastníka a jeho politické a zájmové orientace. Co je však neomluvitelné, je míra manipulace, která se na nás line z obrazovky veřejnoprávní České televize. Ta má navíc tradičně odér jakési seriózní instituce, která by měla určovat veřejný diskurz a nejobjektivněji zobrazovat skutečnost, a proto je manipulace právě v ní o tolik nebezpečnější.

Geneze problému

Počátkem 90. let zanikl původní monopol státního rozhlasu a televize, vznikly desítky soukromých rozhlasových stanic a několik privátních televizních stanic, a souběžně s tím vznikl zcela nový fenomén tzv. veřejnoprávních médií, tedy Český rozhlas a Česká televize. Jejich založení předcházelo přijetí zákonů č. 483/1991 Sb. o ČT a č. 484/1991 Sb. o ČRo. Tyto zákony vnesly do našeho prostředí pojem „veřejnoprávní médium". Jeho úkolem ze zákona mělo být zejména vytváření podmínek pro vznik pluralitního názorového prostředí, které je podmínkou zdravého demokratického vývoje společnosti. Hledáme-li genezi problému, vyhřezávajícího v podobě naprosté autonomie, nekontrolovatelnosti, a tím i sebevědomí zejména v ČT, pohleďme právě do onoho zákona, kde se konstatuje, že „Česká televize je právnickou osobou, která hospodaří s vlastním majetkem, jehož základem je majetek převedený z Československé televize. Česká televize vlastními úkony nabývá práv a zavazuje se. Stát neodpovídá za závazky České televize a Česká televize neodpovídá za závazky státu." Jinými slovy to lakonicky vyjádřil Karel Schwarzenberg v zimě 2000 během neslavné krize v ČT: „Česká televize patří těm, kdo v ní pracují." A každodenní realita mu dává za pravdu.