Rakousko-uherské („Za císaře pána a jeho rodinu", zpívali i čeští vojáci jdoucí na smrt v 1. světové válce), americké, ovšem pod záštitou ikony jménem TGM (vynikající písničkář 1. republiky Karel Hašler zase zpíval hezky ironicky „ať žije naše česká republika voláme stále z plných plic, ctíme a vážíme si Masaryka, ale sami neděláme nic"). Potom německé (to Češi, skoro dvěstětisíc jich bylo, hajlovalo na Václavském náměstí v Praze věrnost Třetí říši). Pak ruské, pardon sovětské - to už si většinou pamatujeme na vlastní kůži. Vzpomínám, jak do jednoho okresního města v Čechách, které bylo proslulé výrobou skvělého piva, přijela jakási družební delegace ze SSSR a nad vraty pivovaru je vítal transparent „Sovětské pivovarnictví - náš vzor!". Kdo někdy okusil sovětské pivo, chápe cimrmanovský náboj té vzpomínky. Nu a dnes zase jsme američtější než lecjaký Američan. Hlásíme se k té zemi jako ke kolébce demokracie. Div, že nepíšeme nad vrata výrobny olomouckých syrečků „Americké syrečky – náš vzor." Jako bychom se styděli být sami sebou, Styděli se za své skvělé pivo a syrečky. Umíte si představit nápis „Americké halušky – náš vzor"? Asi těžko.

Když tak přemýšlím o tom nedostatku sebevědomí, které nás občas vede slepými cestami historie, napadá mě citace věru příhodná. Mluví-li se dnes hodně o tom, co je či není ve smyslu kulturním a civilizačním Evropa, a co třeba Amerika. Za jakousi autoritu v oboru demokratického myšlení a žurnalistiky bývá považován Karel Čapek. Tak mi dovolte ocitovat právě pár vět Karla Čapka o tom, co si myslí o vztahu Evropy a Ameriky – právě ve smyslu kulturním a civilizačním. Pokud byste tam náhodou našli nějakou podobnost s aktuální realitou, pak vězte, že závada není na vašem přijímači.

Nuže Karel Čapek (opsáno z knihy O věcech obecných či zoon politikon) píše: