On to popisuje na vztahu k sexuálním minoritám, ale slavný je jeho hypotetický příklad, jak by společnost za určitých okolností, posilována úsilím politiků a s nimi spřízněných médií, byla ochotna tolerovat dokonce i kanibalismus. Celý vtip spočívá v posouvání hranic toho, co se říká, jak se to říká a jaká tabu přitom padají.

Připomněl jsem si Josepha Overtona a jeho „okna“ při četbě výroku exministra kultury Daniela Hermana, jímž – s jistým bizarním smyslem pro načasování, pár chvil před připomínkou 80. výročí Mnichova, glosoval své angažmá na sudetoněmeckých akcích (ještě jako ministr české vlády byl roku 2016 oficiálním hostem sjezdu Posseltova landsmašaftu). Herman před pár dny prohlásil: „Dovolím si říci, že dnes už žádní tzv. „sudetští Němci" neexistují, protože prostě vymřeli.“ Vida. Takže všechny ty majetkové a morální nároky vznášené po léta sudetoněmeckými spolky asi byly produktem nějakých zombies.

Až donedávna jsem byl přesvědčen, že sice není mnoho jistot v tom našem zmateném postmoderním světě, ale jednou z těch nepochybných je vědomí po generace udržované v paměti světa, zejména té jeho evropské části, která měla tu čest za druhé světové války setkat se na vlastní kůži s německým nacionálním socialismem. To vědomí říká, že hitlerismus byl zlo a jako na takové nechť je na ně pohlíženo. Jako že Bůh je dobro. O tom se nediskutuje. Ale jak se zdá, může být všechno trochu jinak.