Což je tradiční metoda každého správného socialisty, jak z občanů vydřít každou korunu na splnění svých nesplnitelných předvolebních slibů. A na barvě stranického trička nesejde. Úplně stejně se choval Vladimír Špidla v roce 2002, jako Miroslav Kalousek o osm let později, jen pod jinou rétorickou fanglí. Je třeba hned úvodem říci, že všechny ty dnes aktuální řečičky o progresivní dani, ta fascinace příležitostí obrat zámožnější spoluobčany a těm chudším namluvit, že je to k jejich prospěchu, má stejnou krevní skupinu jako milionářská daň, kterou po válce zavedli komunisté.

Jenomže tenhle Jánošík kulhá na jednu nohu. Bohatým bere, ale chudým nic nedá, krom právě těch těšínských jablíček, frází a polopravd. Vybrané peníze půjdou leda na další zkorumpované veřejné zakázky. Ale především: pravda je taková, že zvýšené nominální daně, a to v kterékoli části daňového spektra, neznamenají zvýšený reálný výběr daňového příjmu, jak nás poučuje nejen Lafferova křivka (kterou opět shodně tolik nenávidí nejen socialisté, ale i onen zmíněný údajný pravičák Kalousek), ale především praxe všude tam, kde se podle ní zařídili a zavedli rovnou a hlavně nízkou daň – třeba na Slovensku.