„Za spolužáky z gymnázia nemohu mluvit, ale ti ze základní školy byli rozhodně vždy o něco napřed před svými vrstevníky. Když potkali člověka s postižením, už jako děti věděli, že fyzický handicap ještě neznamená neschopnost komunikace“, dodává tato mladá energická žena, která se v  současné době věnuje dětem s nejrůznějším postižením jako terapeutka jógy pro děti se speciálními potřebami.

„Vystudovala jsem osmileté humanitní gymnázium, které mi dalo vynikající základ pro komunikaci a společenský rozhled, který potřebuji ve své práci. Pracuji jako terapeutka dětí s postižením pohybovým, mentálním i duševním.

Mezi dětmi s postižením jsem sama patřila - má diagnóza byla dětská mozková obrna, ale byla jsem naprosto soběstačná. Jen pomalejší. U mých spolužáků to i tak, ovšem pouze na začátku, vyvolávalo prudké reakce. Děti často nerozuměly, proč by mě měly pouštět ze schodů jako první a počkat, až budu stát bezpečně dole, anebo proč mě musí držet za pravou a nikdy ne za levou ruku. "Proč to neděláš jako my? Viděli jsme tě běžet, chodíš a nespadneš, tak proč se ulíváš z tělocviku?"