Ministerstvo školství v reakci na rozruch vyvolaný tímto sdělením o zrušení praktických škol přispěchalo s vysvětlením, že není pravda, že by od 1. 9. 2016 měly být základní školy praktické zrušeny, jen z rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání bude odstraněna upravená příloha určená pro vzdělávání žáků s lehkým mentálním postižením. Příloha bude nahrazena podpůrnými opatřeními a individuálními vzdělávacími plány pro tyto děti. Podle ministerských vyjádření tak bude umožněno s těmito dětmi lépe pracovat i v běžných školách, kde se část z nich již dnes vzdělává. A navzdory negativním ohlasům, odmítavým postojům a připomínkám k uvedenému záměru z řad pedagogických expertů ministerstvo vypracovalo znění vyhlášky, jež od 1. září upravuje vzdělávání těchto dětí. Zaznívá ubezpečování, že speciální školství zůstane zachováno. Veškerá ujišťování však zatím nepřesvědčila rodiče ani pedagogy.

 

Vytváření inkluzivního prostředí ve školách, tzn. takového uspořádání běžné školy způsobem, který může nabídnout adekvátní vyučování všem dětem bez ohledu na jejich individuální rozdíly, přičemž nezáleží na druhu speciálních potřeb ani na úrovni výkonů žáků (definice, s níž pracuje např. UNESCO), je nepochybně potřebné. Podle Asociace speciálních pedagogů však plošný postup při uplatňování myšlenky inkluzivního vzdělávání pro všechny žáky je v rozporu s jejich nejlepšími zájmy a úroveň jejich vzdělávání je deklarovanými kroky ministerstva školství vážně ohrožena. 

 

Za současného stavu vývoje společnosti je inkluze jevem, který je třeba respektovat a přijmout, a jistě nelze nic namítat proti tomu, že pro naši republiku jsou nyní dostupné finanční prostředky z evropských fondů, na něž by bez novely školského zákona pravděpodobně nedosáhla. Nicméně odborníci upozorňují, že před přijetím zmiňované novely měly proběhnout určité nezbytné kroky, což se však nestalo. Může tedy bez přípravy a vytvoření vhodných podmínek u nás inkluze proběhnout zdárně? Proč se u nás s jejím zaváděním tak chvátá, proč k ní nespějeme postupně, v delším časovém horizontu, tak jako země na západ od nás?

 

Může se ministerstvo školství zaručit za to, že školy měly dostatek času organizačně se na změny nachystat? A že všichni pedagogové jsou připraveni na inkluzi v plánovaném rozsahu, tak aby dokázali dostatečně kvalitně využívat výukových strategií, jež zohledňují rozdílnost individuálních potřeb žáků, a vedou tudíž k většímu zapojení a lepším výsledkům, a to i žáků se speciálními vzdělávacími potřebami? Je systém dostatečně uzpůsoben vyučovat všechny děti tak, aby dosáhly svého maximálního potenciálu? Sežene v září letošního roku asistenty pedagogů každá škola, která je bude potřebovat? Disponují dostatečným počtem odborníků pedagogicko-psychologické poradny? Vše nasvědčuje tomu, že představy ministerstva školství o konkrétním průběhu a dopadech těchto opatření jsou idealizované a zcela jiné, než pak ukáže praxe. Jako vzor příkladného vzdělávacího systému s úspěšně zvládnutým inkluzivním vzděláváním se často uvádí Finsko – třídy ve zdejších školách mají ale v průměru méně než 20 žáků. V českých třídách bývá i 30 dětí…

 

A vynořují se další otázky. Do jaké míry jsou přesvědčivé výsledky výzkumů o tom, že zařazení dětí se speciálními vzdělávacími potřebami do běžné třídy nebude na úkor ostatních? Lze v nastalé informační, či spíše dezinformační bouři zbavit aktéry výchovně-vzdělávacího procesu strachu ze zhoršení kvality výuky v běžných základních školách, a to jak u žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, tak žáků ostatních? Ministryně školství a její spolupracovníci nyní zdůvodňují a vysvětlují ze všech sil, aby všeobecnou nejistotu a nervozitu rozptýlili. Kateřina Valachová argumentuje průkaznými statistikami, jež si nechala zpracovat. „Žádná hrozba zaplavení našich škol dětmi s významným zdravotním postižením neexistuje. I kdyby všichni žáci ze speciálních tříd přešli do běžných škol – jako že se to nestane – tak by šlo o dvě děti na jednu třídu,“ uvádí. Možná ale se svými argumenty přichází pozdě, protože vzbuzenou (a z různých stran stále přiživovanou) paniku nelze už jednoduše zažehnat.

 

Dokáže si ostatně paní ministryně třeba představit, jak bude vypadat výuka ve třídě, v níž se sejde více dětí, které budou potřebovat asistenta?