Obec Kraslice na západních hranicích s Německem má více než 400letou tradici řemeslné výroby hudebních nástrojů. Budoucnost špičkových klarinetů, které patří mezi nejlepší na světě, teď visí na rodinné manufaktuře (starší místní podnik Amati je v insolvenci a mimoto v oboru klarinetů necílil na mistrovské kusy), kterou manželský pár převzal s podporou investora. Paradoxně tři čtvrtě roku před čínskou pandemií. Provoz letošního roku a splátky strojů měl s přehledem pokrýt zisk z více než šesti objednávek. Zůstala z nich desetina. Velkou roli v záchraně potápějící se lodi, která živí několik místních rodin, ale i zahraničních dealerů, sehrál Číňan izolovaný ve Wu-chanu a klarinetový impresário, který žil leta ve Švýcarsku – teď se snaží „rodinné stříbro“ ukázat těm, kteří by na něj měli být hrdí především – Čechům. 

„Kdyby náš podnik zanikl, tak já jsem umřel... To se nemůže stát. Ale hlavně mi jde o naše zaměstnance, jsme úžasný tým,“ říká během naší návštěvy jednatel ´eR-Zety´ neboli manufaktury RZ Woodwind Manufacturing, kterou před sedmi lety spoluzakládal, získal jí velké renomé a dokázal prosadit mistrovské české klarinety na třech kontinentech: „Každý den jsem s partnery v kontaktu v Asii, Americe i Evropě.“ 

Gravura na těle klarinetu je jedna ze čtyř unikátních perliček, kterou během výroby nástroje nedělá žádná jiná firma než česká RZ Woodwind z Kraslic. Kdyby kvůli covidu manufaktura zanikla, přišli bychom o jeden z řemeslných skvostů, na který by zjevně už nikdo nenavázal, nejen v ČR... Ani Amati například nemá technologii jako jsou tři CNC stroje... „Nicméně  nám třeba pomáhají se stříbřením, které si nejsme schopni zase my tady zařídit. V tom se doplníme, což je také dobře, jsme tu koneckonců přes ulici," dodává majitel s respektem ke staršímu podniku.  Foto: Lucie Bartoš

Fotogalerie: - Zlaté ruce nezkrachují

Sedm let k prvnímu nástroji

V suterénní dřevodílně jsou vyskládány díly z tropického dřeva cocobolo. Je potřeba ho předsušit. „Jde o to, aby dřevo bylo na vlhkosti 8 až 12 procent, což je zhruba 6-7 let přírodního vysušení. Cocobolo je fantastické exotické dřevo. Na klarinet a na hoboje je křehké, ale na části jako soudek a korpus je ideální. Jinak děláme z grenadilly, což je druh ebenového dřeva,“ objasňuje Milan, že dostat se k prvotní surovině pro kvalitní dechový nástroj není ze dne na den. Každá várka cocobola (i grenadilly) je přesně označená rokem, kdy se sem dostalo, od koho bylo koupeno, kdy ohrubováno a podobně. „Tohle je zrovna jedno z nejstarších dřev z let 1996-98,“ dozvídáme se.

„A tady řežeme karbon,“ ukazuje další z věcí, v níž je západočeská manufaktura zrovna jediná na světě: Na čepech, částech na korpusu, spodním díle a soudkách, se standardně používají kovové kroužky, které drží jednotlivé součásti a zjednodušeně řečeno zabraňují praskání dřeva. V Kraslicích kápli na karbon, který je stejně pevný jako železo, ale je lehčí. „Každý gram hraje u nástroje roli, i zvukově pak klarinet zní hebčeji, jemněji, prostě barevněji,“ odkrývá šéf Milan drobný, leč pro hudební výsledek velmi podstatný detail.

Druhou unikátní záležitostí jsou okrasné gravury na těle (viz foto výše), firma je teď tvoří ve třech různých vzorech.

A kupodivu i v tom, že krasličtí zaměstnanci dřevo pořád ručně leští, jsou dnes ojedinělí: „Řada výrobců nechává normálně mat, my si s tím ale dáme ještě práci, že povrch ještě doleštíme. Používáme k tomu speciální pasty.“ A ještě čtvrtou titěrnou perličku, kterou u jiných světových značek klarinetů nenajdete, vidíme zrovna u zaměstnankyně Markéty Böhmové. „Používáme kovová loga – vygravírujeme tvar do dřeva na CNC stroji a vlepíme do něj kovová loga. Logo tak vydrží, nikdy se nesetře. Děláme i klasickou gravuru, která je zatřená klasickou zlatou barvou, ale v tomto jsme jediní na světě, kteří to dělají. Je to velice pracné," poznamenává Milan.

Někdy se prý i chybka udělá. „Bez lupy to nedám,“ usmívá se Markéta, která se zlatění věnuje zrovna; jindy má prý na starosti i konečnou montáž s lepením polštářků, celkové smontování. „Jsem tu spokojená, baví mě to. Že je tu pěkné prostředí, jsem viděla hned,“ svěřuje se s tím, že by byla nerada, kdyby podnik nepřežil covidovou dobu nebo musel propouštět. „Teď děláme míň hodin, protože nemáme tolik práce,“ dodává s tím, že by se jí nechtělo o toto zaměstnání přijít. Šéf tu teď prý naopak bývá i kolikrát do noci. „Ten odbyt chybí. To, že jsme si odpočinuli, bylo fajn, ale pak už si říkáte: Co bude? Do prkýnka, nechci jít dělat něco jiného. A tady v Kraslicích teď i plno jiných firem končí…“

Ze stovek objednávek pád na sotva 20 procent

Úbytek musí být bezesporu znát, když na letošní rok měl výrobce sjednaných více než 600 objednávek, a nakonec zůstalo jen u zhruba 15-20 procent.

Jak víme, koronavirus se začal šířit vloni v prosinci v Číně. A až šedesát procent české produkce jde právě do asijských zemí. Kraslická manufaktura se tak s potížemi setkala jako jedna z prvních u nás. „Ano, už před rokem zhruba v tuto dobu jsem od Lina, našeho čínského partnera z Global Music, měl indicie, co se děje. Máme tam velmi dobré vztahy a spolupráci s  firmou, která je exkluzivní a pracuje opravdu jen s top výrobci v naší branži,“ říká Milan, který s manželkou firmu převzal v roce 2019 v dubnu.

Po tvrdém roku, kdy se prý budil v půl čtvrté ráno, se prý s nadšením připravoval na plnění objednávek pro rok 2020. „Obnovili jsme důvěru, fantastičtí lidé tady zůstali – to pro mě bylo nejdůležitější, abychom nepřišli o pracovníky, protože jsme tým…“

Jenže po Novém roce se citelně projevil průšvih s pandemií. „Nový rok v Číně mají v lednu, k tomu třítýdenní prázdniny. Pak už mi Lin volal, a to bylo zoufalé. On sám byl do konce července mimo svůj domov, mimo Peking. Hlavní město má přes 20 milionů obyvatel, takže než je vraceli postupně do jednotlivých regionů v Pekingu podle toho, kde kdo byl… On zrovna pobýval ve Wu-chanu! Má odtamtud přítelkyni. Museli několik měsíců zůstat žít ve 2+kk - on, jeho partnerka, bratr s partnerkou, rodiče a děti. A karanténa tam byla skutečně tvrdá, dva měsíce nesměli vůbec ven z bytu, jen jim nosili potraviny za dveře,“ popisuje Milan Řeřicha a dodává:

„Číňané možná nedávají emoce moc najevo, ale když jsem mu v dubnu volal, cítil jsem, jak je z té situace úplně na dně… Už čtvrtý měsíc byli ´zavření´ a nevěděli vůbec, kdy se bude vracet zpátky do Pekingu. A pro nás je to byznys, v podstatě otázka života a smrti, 60 procent produkce… U něj jsme měli objednávku kolem tří set klarinetů. To se prostě zmrazilo, stand-by.“

Nějaké nástroje již byly předdělané, něco zůstalo hotové na skladě. „A pak jsme museli začít zvažovat, jak co zařídit, hlavně se zaměstnanci. Přešli jsme na 60procentní režim, protože objednávky najednou zmizely. Byl to přeci jen pro všechny šok, nikdo nevěděl, jak co bude," uvádí majitel.

Propouštění, budoucnost podniku, se stalo i pro osm zaměstnanců-nástrojářů noční můrou. „V krizi, která nastala, jsem se bál o práci. Opravdu jsem měl strach. Nebyly zakázky. A co pak? Hledat novou se mi nechce. Jsem tady spokojený. Třeba v Německu se také vyrábí, ale tady jsem spokojený, mám to blízko domů, s němčinou jsem na tom zrovna bídně, i když to bych se asi naučil...," je sdílný Pavel Matas, který má na starosti nejpracnější část během ruční práce na klarinetu - klapky. „Sletovat, vyvrtat, vybrousit...“ dodává Pavel, co vše musí udělat, než dojde na leštění.

„Děláme na sklad… Už to, že jsme museli začít čerpat kurzarbeit, mi nedělá dobře, protože jsem to chtěl ustát sám. Ale byli jsme pak nuceni od května... A jsem lidem vděčný za to, že to pochopili. Snažíme se je doplácet na 80 procent,“ pokračuje impresário, z kterého se v nejhorší myslitelné době musel stát krizový manažer, když si po loňském roce naopak potřeboval po transformaci podniku oddechnout od „byznysových“ trablů a zaměřit se na samotnou výrobu.

Čína? Všude na světě lidé pomůžou, když…

Do toho placení nájmu, protože výrobna je umístěna v pronajatém objektu bývalé stravovny, která patřila věhlasné Amati a nyní jej vlastní bývalý spolumajitel firmy. A úvěry za splácené CNC stroje… „Naštěstí bylo našetřené i nějaké cash-flow. Dva tři měsíce rezerva na výplaty byla, ale pak bych nevěděl, co dál,“ dodává. Sám pobíral ve firmě už loni pouze minimální mzdu, aby ji nezatížil. Totéž manželka, dokud v ní pracovala - nyní nic, protože je na rodičovské dovolené, a on si už v lednu zrušil výplatu kompletně.

V tom, po čem si oddechl nejvíce, „má prsty“ právě Číňan: „Musím říci, že zmíněný čínský partner Lin nám každý měsíc poslal aspoň zálohu. Nemusel jsem nikoho propustit.“

Má potřebu k tomu sdělit více: „Jsme za to vděční. Víte, o Číně si dneska mnozí lidé myslí bůhvíco, já sám jsem proti komunismu, ale... já bych jim přál tam se jet podívat – rychlovlaky, neuvěřitelné čisto v Pekingu oproti roku 2001, kdy jsem tam byl, a mnoho dalšího. A Lin je bezvadný člověk, dříč, umí fantasticky anglicky, což je pořád i dneska v Číně handicap. Lidi vám pomůžou všude na světě. Když nemáte předsudky, tak chleba je o dvou kůrkách všude. Jestli je to v Pekingu, Šanghaji nebo někde ve vesničce v Koreji, nebo tady v Čechách.“

Je přesvědčen, že když druhým lidem ukážete respekt, tak ho i dostanete. „A já, protože jsem byl všude sám, tak jsem ho ukázal, a vždy se ke mně lidé chovali slušně, a to paradoxně oproti tomu, co jsem zažil poté, když jsem se vrátil do Čech...,“ nechává do ztracena vyznít trpká slova muž, který se jako Čech a patriot prosadil v zahraničí, po revoluci žil dlouho ve Švýcarsku, do Čech se vrátil a loni zde nejen převzal naplno kraslickou firmu, ale i založil rodinu. S manželkou, která je ruského původu a snaží se naučit i česky, v hektické době přivedli na svět synka.

Doba pro zlaté české ručičky?

Patriotismus z něj čiší i teď, když se snaží stále s úsměvem na rtech udržet amanufakturu, která má přeci jen renomé hlavně v zahraničí. V Čechách o tomto „rodinném stříbře“, které patří mezi top čtyři světové výrobce, mnozí ani netuší, což potvrzují i někteří zaměstnanci. „Ano, to je pravda," kýve Blanka Tiurinová u první montáže, která klapky, které "kluci" opracují, opiluje, nasadí a našteluje na tělo. „Víte co, zatím to nějak jde… Uvidíme do budoucna. Obavy máme všichni určitě. Ale co by se dělo, musel by si člověk něco najít, tady toho ale moc není," poukazuje na to, že pohraničí v současnosti není žádná výhra, když očividně i v sousedním Německu jsou na tom nyní firmy podobně, případně hrozí chaotické uzavírání hranic, které už pracující pendleři zažili.

Jindřich Srb (na snímku) pracuje v RZ sedm let, v podstatě od začátku, co firma funguje, tedy ještě i za bývalé majitelské struktury. „Mám na starosti hlavně sloupkování, potom finální úpravu dřev a když je potřeba udělat nějaké opravy, tak i další práce,“ říká mladík, který prý během letošního roku mírně strach o budoucnost pociťoval. „Vzhledem k situaci s pandemií mě to ale nepřekvapilo, i když je to samozřejmě nepříjemné. Doufám, že se to vše postupně víc rozjede a srovná,“ věří v happyend. Foto: Lucie Bartoš

Milan Řeřicha se, možná i nevědomky, ke krizi postavil jako k příležitosti, jak mimo jiné dostat v pandemické době kraslické skvosty právě k domácím. Začal hledat jiné možnosti prodeje. I tady v Čechách. Klarinety české produkce jsou o level výš než okolní konkurence, ale přesto zůstávají levnější. Že je kvalita vyšší, a cena naopak nižší, prý zákazníky zrovna teď neudivuje: „Ne, nad tím se nepodivují. Teď právě koukají na peníze, a naopak jsou šťastní, a to i proto, že kupují český výrobek. A hlavně - servis mají přímo v Čechách. Myslím, že i chtějí podpořit českou firmu, protože ví, jak to je.“ To jsou první ohlasy z letošní prezentace nástrojů, například pro českou Základní uměleckou školu v Krnově. RZ by si přála, aby právě Češi, ale například i Poláci a další nejbližší sousedé měli kraslické nástroje. 

Nové krize - nové nápady...

Ne jen v návaznosti na covidovou krizi, ale i na úspěchy, které v minulosti docílili prodejem klarinetů v zahraničí, se pokusili začít i s fagoty a hoboji. „V Maďarsku jsme se dobře uchytili v několika orchestrech a na vysoké škole tam z dvaceti studentů má osm lidí naši eRZetu. Tamní kolegové klarinetistů, fagotisti a hobojisté, prý říkali, že by bylo perfektní, kdybychom dělali také značku RZ - fagot a hoboj. A tak jsme přemýšleli…" vypráví, kudy vedou nové cesty k udržení na trhu. „Podařilo se nám něco vyrobit a už jsme měli prezentaci i na ZUŠkách v Krnově a v Lysé nad Labem, učitelé i žáci nadšení. Kromě Krnova, Brandýsa už naše nástroje mají i ZUŠ v Semilech a podobně," mluví nadšeně.

RZ vyrábí nástroje za ceny od 11 tisíc korun za nejlevnější studentský až po 25 či 37 tisíc v top řadě studentských klarinetů, které jsou již na pomezí, intermedia. Vrcholné nástroje jsou pak až do ceny za 150 tisíc korun za nejexkluzivnější kus. Přes všechny unikátní postupy jsou stále o 10 až 15 procent levnější oproti konkurenci. K tomu nabízejí individualizaci nástroje a servis v Česku. Do firmy si přímo mohou zákazníci, včetně studentů, přijet nástroj vyzkoušet. Každý kus testuje virtuoz Řeřicha, který patří - jako jediný Čech - do desítky vrcholových klarinetistů světa.

Úžasné vzpomínky si očividně přivezl právě z Moravy: „Šlo o nádhernou akci. Přijeli tam rodiče mladých hráčů a byli rozhodnutí, že budou kupovat značku Buffet Crampon, my tam udělali výstavu a prodali jsme několik nástrojů! To byl Krnov, kde učí vynikající klarinetista, fantastický, Pavlin Panayotov. Bulhar, o kterém možná ani oni sami tam nevědí, že je to člověk, který přerůstá mezinárodní rozměr, exkluzivní. Jsme přátelé na Facebooku, v létě jsme se seznámili a teď i škola udělala oficiálně objednávku na studentské nástroje," popisuje.

A do toho pak přišel druhý lockdown!

Stále opakuje, že nejdůležitější je udržet zdejší zaměstnance. Většina z osmi pracovníků má ještě vystudovaný unikátní obor výroby hudebních nástrojů v kraslické průmyslové škole, která už definitivně v roce 2008 zanikla. Obor, který zde měl historickou tradici, se už neučí, i RZ si musí zaučit své lidi sama. Každý má nějakou odbornost. Ale i díky covidu jsme dneska nuceni být univerzální. Jako v hokeji, já ho hraju amatérsky, už i ti obránci plní funkci útočníka a obráceně. Tak to máme i v naší firmě, ale všichni jsou specialisté. Pro mě jsou všichni mistři, minimálně specialisté, žádní ´dělníci´," povídá o týmu Milan. Zatím má kdo řemeslo předat, třeba mistr výroby Milan Kertész, který je hudebním nástrojářem už 30 let. „Baví mě to. Není to monotónní práce jako v jiných fabrikách. Nejsme jako na pásu. Na své části práce na jednom nástroji děláme třeba týden, každý den je něco jiného. Já vyloženě dělám první montáž, ale vypomáhám i v dřevodílně," sděluje muž, s nímž se během hovoru dostáváme i k tématu mistrů a učňů, kteří mohou řemeslo převzít. „Už jsme dřív řešili možnost udělovat certifikát, něco jako výuční list," vzpomíná si, že téma už na stole bylo zhruba před dvěma třemi let.

A teď je to možná další nápad, který by kraslická rodinná firma v nejisté době mohla znovu zvážit, když se zdá, že s optimismem a inovačním myšlením Milana Řeřichy jsou snad ty nejhorší snad časy manufaktury zažehnány. Zrovna Kertészovi si určitě oddechnou - u RZ totiž pracuje celá rodina, mistr Milan tu má ještě v dřevodílně syna i manželku Zdeňku, která má na starosti CNC stroje.

„Tak tady máme srdce naší firmy," zvolává v dřevodílně směrem ke Zlatce Kertészové vesele Milan Řeřicha, který se moc netváří na označování majitel, podnikatel ani šéf. Foto: Lucie Bartoš

Nájemní smlouvu v několikapatrové bývalé stravovně na Dukelské mají Řeřichovi v pronájmu do příštího roku. Snad o něj nepřijdou a snad jej vedle splácení strojů i v pocovidovém roce utáhnou. „Byl bych rád, kdyby lidé věděli, že přestože jsme tak malincí, tak tady existuje něco, na co by mohli být hrdí, že jsou toho součástí. Já tu zemi nemohu zastavit a přetočit, ale chtěl bych, aby věděli, že jsou tu fakt šikovní a slušní lidé, kteří na ně myslí. Kdybych mohl, tak tu zaměstnám celou republiku, aby viděli, že to může fungovat všechno dobře. Abychom si navzájem pomohli. Aby i ty ZUŠky věděly, že je tady firma, která představuje ty zlaté české ruce, dělá špičkové výrobky, i třeba ve spolupráci s Amati, které tím takto nepřímo mohou pomoci. Abychom tu celou naši existenci v republice viděli jako tým," říká Milan Řeřicha na závěr a nepovažuje za kliše, že poděkování si zaslouží kromě trpělivých stálých pracovníků i firemní spolupracovníci jako účetní Jaroslav Štěpánek, právník Richard Čičko, celní deklarantka Romana Kohoutová, grafik Tomáš Krupka, manželka a v neposlední řadě i rodiče.

Bez nich všech by prý to, co zvládli, prostě nebylo možné. Zvláště ne ve státě, kde prezident "bere na novináře dřevěný kulomet a podnikatelé a umělci jsou pro něj blbečci, kteří klidně mohou zkrachovat".

Psali jsme:

Virtuos naložil: Zemane, nás chceš potopit a sám čerpáš stamiliony? Pro něj jsme blbečci. A Babiš...

Lidský život? Víc než svoboda. Profesor sejmul opozici za covid

Zavřené obchody jako motor nevraživosti mezi lidmi. „Vysmátý“ bezdětný nepochopí bezradnou trojnásobnou matku, kterou trápí fusky a košilky

Je mu 68, dělá v Albertu. „To jsem nezažil za celý život. Lidi, co to děláte? Horší než po válce! Rodina vylíže litr medu, než dojde k pokladně…“

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

Líbil se Vám tento článek?

---

Nezávislost naší redakce můžete podpořit peněžitým darem v jakékoliv výši bankovním převodem na účet:

131-981500247/0100

QR kód obsahuje údaje k platbě, výši částky si určete sami.