Zajímalo mě, jestli režisér díru trefí, jestli ji uvidí podobně jako já. A trefil. I v mé díře jsem potkával přesně takové týpky, jak je natočil on i s jejich problémy přímo galaktického rozměru. Stejně zádumčivě jsme posedávali v místní hospodě, kde sice nebyla televize ale prastarý kulečník. 

Chybějící křídu na tágo nahrazovala díra pro změnu ve zdi – tágem se v ní párkrát otočilo, cihlový prášek namazal jeho špičku a šlo se na věc. Poražený platil vítězi malou zelenou. Rozuměj malou – tedy třídecovou zelenou ve sklenici na limonádu. V Krobotově díře jsem se zkrátka našel, jen škoda, že kromě překlopení životní reality do filmové podoby jsem ve filmu nenašel něco navíc. Obávám se, že divák, který s obdobnou dírou neměl dosud tu čest, musel na film koukat jako blázen, ale tohle hodnocení nechám filmovým kritikům. 

Ale jak se tak dívám kolem sebe, obávám se, jestli těch děr – nebo řečeno milosrdněji – opravdu malých obcí kolem nás nějak neubývá, nebo se aspoň dost dramaticky nevylidňují. Na nedávné urbanistické konferenci zaznělo, že problémy nemají jen nepopulární regiony na periferii naší země, ale k vylidňování malých obcí dochází i v samotném srdci Česka: lidé odcházejí z obcí v regionu, který se táhne severně od Plzně na Rokycansko, Příbramsko a dál k hornímu toku Sázavy a až na Vysočinu.