Dnes si prohlížím 76 let staré novinové fotografie, čtu noviny z květnových dnů 1945. Před 76 lety Praha se topila ve štěstí, tančila, objímala zaprášené tankisty, i ten šeřík si ten rok pospíšil. Praha a další města, obce vítaly svobodu. Po šesti letech německé okupace to byly dny štěstí i smutku, Praha pohřbívala i své hrdiny z povstání, přes 3000 obětí… Ale také přes 700 rudoarmějců.

Kdo si na ně vzpomene za 20, 30 let…? Již dnes mizí jejich pomníky i odkazy. Položit květinu, to chce přímo odvahu. Máme zapomenout? Je mi smutno, když vidím, jak v regálech knihkupectví tančí ti poražení a pro hrdiny nezbylo ani místo v koutě. Tím dalším, kdo musel zmizet z našich očí i paměti, byl ten smíchovský tank. A před rokem byl za ranního rozbřesku zneuctěn vítěz od Berlína, osvoboditel Československa. Místo špetky vděku byl na korbě náklaďáku potupně odvezen hrdina, který přišel povstalecké Praze na pomoc, zmizela i stanice metra Moskevská, podobně i připomínková deska ze Staroměstské radnice… Jakýsi starosta rozhoduje, kdo je hrdina a kdo musí zmizet.