V záplavě komentářů o současném světovém dění, a zvláště pak o hybridní válce Západu proti stále sebevědomějšímu Rusku, nám dnes chybí moudrý pohled Alexandra Solženicyna. Tento snad nejznámější Stalinův vězeň, autor nepřekonatelných děl o "životě" v Gulagu, byl nakonec proti své vůli vyhnán do exilu (Západní Německo, USA), v němž strávil rovných dvacet let. 

Typickým politickým exulantem se však Solženicyn nestal. Kdyby jím byl, choval by se jako ostatní – nadával by na poměry ve své vlasti a současně velebil poměry v exilu. A právě to se čekalo i od Solženicyna, když jej v roce 1978 pozvali, aby promluvil na půdě Harvardské univerzity. Namísto chvalozpěvu na „říši svobody“ a amerického politického modelu si „nevděčný“ ruský disident dovolil kriticky zhodnotit mravní a duchovní stav společnosti, v níž našel dočasný azyl. 

Možná si starší posluchači Hlasu Ameriky a Rádia Svobodná Evropa vzpomenou, že od té chvíle přestal být na vlnách těchto rozhlasových stanic prezentován v pozitivním světle. V důsledku „harvardské aféry“ již po Solženicynovi neštěkl v USA ani pes, natož pak některý z amerických prezidentů, kteří jinak tak rádi a často využívali příležitosti vyhřívat se v záři disidentů z „říše zla“. 

A (nejen) pro to, že tento týden uplynulo od úmrtí tohoto ruského velikána sedm let, připomeňme si alespoň část z výše zmíněného projevu, o kterém náš mainstream dodnes"neví". Zjistíme, že jeho analýza stavu západní společnosti není o nic méně aktuální, než byla v roce 1978. 

Alexandr Solženicyn: Západu něco chybí 

Kdybych dnes mluvil ve své zemi, soustředil bych pozornost v rámci rozbitého světa na neštěstí Východu. Protože však už čtyři roky musím žít zde, na Západě, a protože mám před sebou západní posluchačstvo, bude užitečnější, když tu představím některé rysy současného Západu tak, jak je vidím.