Radim Uzel: Monogamie a polygamie

Systém párování v přírodě kolísá mezi dvěma extrémy. Na jedné straně je to shromáždění co největšího počtu příslušníků opačného pohlaví a po spárování jejich okamžité opuštění. Tímto způsobem se páruje například rypouš sloní. Druhý extrém představují například albatrosové s trvalým výběrem jediného partnera a rovným dílem uspořádanými všemi rodičovskými povinnostmi.

Člověk se pohybuje někde uprostřed mezi oběma těmito extrémy. Existují samozřejmě celoživotní monogamní svazky, na druhé straně však v dějinách vidíme četné příklady, že zejména bohatí muži shromažďovali své sexuální partnerky často v ohromných harémech. Monogamie a polygamie samozřejmě kolísá v průběhu vývoje lidské společnosti, záleží často na tradici a na panujícím náboženství.

Někteří zoologové kladou stupeň monogamie a polygamie do souvislosti s velikostí samčích varlat, respektive do rozdílu mezi tělesnou stavbou samce a samice. Velikost varlat je přímo úměrná stupni promiskuitního chování a tendenci ke střídání partnerek. Z antropoidních opic ve velikosti varlata promiskuitě vedou šimpanzi, zatímco nespolečenští a pro věrnost předurčení giboni mají varlata podstatně menší. Člověk se nalézá někde uprostřed mezi těmito dvěma extrémy. Přestože muži jsou nadáni oproti ženám větší silou a pevnější tělesnou konstitucí, nedosahuje náš živočišný druh takového stupně pohlavní rozdílnosti jako např. gorila – druh typický pro harémovou polygamii. U živočichů existuje totiž silný vztah mezi harémovou polygamií a velikými rozdíly ve velikosti těl samců a samic. Skutečnost, že muži nejsou o mnoho větší než ženy, ve skutečnosti systém harémové polygamie znemožňuje. Nejsme tudíž tak promiskuitní jako šimpanzi a k harémovému životu předurčení jako gorily, ale ani tak věrní jako giboni. Nalézáme se prostě někde uprostřed těchto extrémů.

Mnoho biologů si lámalo hlavu nad otázkou, proč jsou některé lidské společnosti polygamní, a naopak, v zemích našeho kulturního okruhu, je mnohoženství trestným činem. Někteří sociologové nacházejí vysvětlení tohoto jevu v teorii her, která je vypůjčena z ekonomické vědy. Ve zvířecích společenstvích, ve kterých samci ztrácejí všechnu energii ve vzájemných soubojích, mají samice nezáviděníhodnou roli. Musí se předem vzdát jakékoli pomoci, kterou by otcové přispívali k výchově svých mláďat. Když se ovšem nějaký samec na takové souboje vykašle a spokojí se s jednou samicí, může jí s výchovou potomků lépe pomáhat. Zvýší tak šance na jejich prosperitu a přežití.

Obě situace můžeme uplatnit i na člověka. Monogamie zvítězí, když se vyplatí otcovská péče i nízko společensky postaveného otce. Zisky z takové péče musí převážit nad výhodami, které by žena získala třeba poměrem s jeho bohatým nadřízeným.

Polygamie se naproti tomu obvykle uplatňuje tam, kde je bohatství samců distribuováno příliš nerovnoměrně. V primitivních společenstvích mají bohatí samozřejmě více dobytka i žen. Pokud potenciální nevěsty zvažují ekonomickou stránku věci, bývá jejich závěr jednoduchý: je lepší být druhou ženou boháče než první ženou chudáka.

Na tomto místě si proto musíme položit otázku: kdo má vůbec zájem na tom, aby mnohoženství stálo mimo zákon? Na první pohled by se zdálo, že to jsou ženy, které odmítají žít v harému. Jenže některým z nich to může docela vyhovovat.

Sociologové zabývající se soužitím Mormonů zjišťují, že polygamie je atraktivní volba pro moderní zaměstnanou ženu. S ostatními manželkami se podělí o práci v domácnosti ke všeobecné spokojenosti.

Muži jsou iniciátory většiny změn v sexuálním partnerství. Asi tři čtvrtiny všech lidských společností povolují mužům mít více žen a většina z nich podporuje tyto praktiky zákony a obyčeji. V protikladu k tomu se ženě povoluje mít více mužů jen v méně než jednom procentu společností. Zbývající necelá čtvrtina lidstva žije tedy v monogamní společnosti. Do této kategorie ovšem patří jen ve formálním právním smyslu. Ve skutečnosti zde můžeme zaznamenat různé přidané formy konkubinátu a jiných mimomanželských praktik, což znamená de facto celosvětově rozšířenou polygynii.

Skutečnost, že některé společnosti se deklarují jako monogamní, vypovídá spíše o tom, co nám přikazuje demokratické zřízení, než o tom o co usiluje lidská přirozenost. Zákonem nařízená monogamie v židovsko-křesťanské kultuře tak představuje opatření nikoliv biologické, ale především sociální, politické a ekonomické. Není pochyb o tom, že v důsledku přibližné rovnosti počtu mužů a žen v reprodukčním věku vede polygamie k tomu, že někteří muži zůstanou v partnerském trhu neuspokojeni a žádnou ženu prostě nedostanou. Tento jev vede nepochybně ke společenskému neklidu, může probudit revoluce a v neposlední řadě i terorismus. Není jistě náhodou, že většina teroristických aktivit pochází právě ze zemí, v nichž je běžnou praxí víceženství.

Stejný počet mužů a žen ve společnosti tedy způsobí iniciativu zákonné monogamie. Kdyby se více žen rozhodlo stát se raději druhými ženami bohatých mužů než prvními ženami chudáků, musel by se určitý počet chudobných smířit s celibátem. Z toho plyne jednoznačný závěr, že předpisy proti polygamii nechrání ani tak ženy, jako spíše poskytují ochranu chudým mužům a zabezpečují společenský klid.

V navazování párových vztahů zůstávají většinou muži i v současné době stále aktivnějším pohlavím. Vidíme sice, že v nejliberálnějších demokratických společnostech se zejména v posledních desetiletích sexuální iniciativa tak trochu posunuje na ženskou stranu hřiště, nicméně v seznamování zůstává míč stále na mužské straně. Jeden pamětník nedávno prohlásil, že v dobách jeho mládí platilo přísloví „sedávej, panenko, v koutě, budeš-li hodná, najdou tě“. Dnes by už panenku sedící v koutě nikdo nehledal a ona by zůstala sedět až do smrti. Naopak žena z kouta často vychází a vydává se na lov muže. Nedělá to nějakou okatou nabídkou, ale spíše flirtem.

Samozřejmě se to neřídí pouze jakousi společenskou tradicí. Je to dáno rozdílnou biologickou rolí muže a ženy v reprodukčním procesu. Celé rozmnožování je vlastně velice nerovný obchod. Muž investuje do reprodukce jenom pár kapek semenné tekutiny, žena pak tráví 9 měsíců těhotná, podstupuje porod, kojení a šestinedělí. Navíc pak investuje do péče o dítě mnohem více času a energie. Zatímco žena, i kdyby se snažila sebevíc, je schopna v průběhu života porodit maximálně 12 – 15 dětí, muž má kapacitu zplodit třeba tisíce potomků. Stačí mu k tomu několik kopulačních pohybů a klidně může putovat za jinou ženou.

Muž je veden snahou o co největší rozmnožení svého genetického materiálu. Proto je v jeho biologické podstatě úsilí o kohabitaci s co největším počtem partnerek. Stejně jako u mnoha jiných živočišných druhů je to často na úkor pečlivého výběru. Samci zkrátka berou vše, co přijde pod ruku. Samec nic neztratí, ale naopak může mnoho získat, když se spáří s každou samicí, která jde okolo. Pokaždé tak získává vzácnou prémii: novou matku pro své potomky. Samička naopak. Tak když už je jednou oplodněna, získá při každé další kohabitaci navíc nanejvýš jen několik kapek semenné tekutiny, které stejně už na nic nepotřebuje. Pro oplodnění tedy pečlivě vybírá partnera. Pokud to tedy přeneseme na lidi, tak se muž může stát otcem pokaždé, když se pomiluje s další ženou. Těhotné ženě pak naopak soulož s dalším mužem nepřináší žádný reprodukční užitek. Není tedy divu, že mužům jde spíše o kvantitu partnerek, zatímco žena většinou shání kvalitního partnera.

Skutečnost, že žena více než muž tíhne k uzavření manželství, se odráží také v příznivějším prožívání sexu. Týká se to zejména tak citlivé oblasti jakou je dosažení pocitového vyvrcholení, orgasmu. Výzkumy potvrdily, že žena dosahuje orgasmu čtyřikrát až pětkrát snáze v manželském loži a dvakrát až třikrát snáze v monogamním vztahu. Také prostitutky jsou ve vztahu se zákazníkem velice často anorgastické. Nanejvýš jsou schopny za účelem vyššího zisku orgasmus předstírat. Tytéž ženy, pokud mají kromě své sexuální profese ještě stabilního partnera, k němuž chovají citové pouto, prožívají v tomto vztahu orgasmus bez problému.

A jaké má tedy monogamní manželství pro muže výhody? Upřímně řečeno z evolučního hlediska žádné. Muži nevstupují do manželství z důvodů biologických, ale z důvodů společenských. V dotazníku potom většinou vyplňují rubriky o teple domácího krbu a bezpečném útočišti. V rozhovoru mumlají cosi o dobré svíčkové a vyžehlených košilích. Společnost se snaží prostřednictvím instituce sňatku potlačit mužskou promiskuitu. Muži na tento obchod přistupují s tím, že do domácnosti získají jakéhosi křížence mezi starostlivou matkou a věrným osobním sluhou. Není daleko od pravdy tvrzení, že sex je cena, kterou ženy platí za manželství a manželství je cena, kterou muži platí za sex.

Není divu, že někdy nechávají „matku“ pracovat a „sluhu“ sloužit a hledají jinde další sexuální potěšení. V případě monogamních zákonů zde již nemohou za sex platit manželstvím, tak se rozhodnou platit jinak. Často platí ekonomickými stimuly, ale ještě častěji planými sliby. Manželka a milenka se dostávají do naprosto rozdílného postavení. Ekonomické postavení se často vyrovnává, ba dokonce někdy rodinný domácí rozpočet v důsledku náročné milenky značně trpí. Žena však bývá zpravidla také citlivá na to, jaké investice je muž ochoten vložit do jejích dětí.

Již půl století se traduje zjištění americké socioložky Margarety Meadové, že nevěrný manžel bývá doma tím nejvzornějším partnerem, pomáhá s domácími pracemi, nosí květiny a dary, vyhýbá se hádkám a konfliktům. Pochopitelně jenom do té chvíle než „to praskne“ a jeho nevěra se prozradí. A dříve nebo později to praskne prakticky vždycky.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.