V Německu Alternativa pro Německo, u nás strana s názvem SPD. Právě proto byly v Německu tak obtížné koaliční rozhovory mezi Křesťanskodemokratickou unií a socialisty. CDU a CSU potřebují totiž přitvrdit politický kurs a získat zpátky voliče Alternativy na svou stranu, zatímco němečtí socialisté táhnou víc a víc doleva a volají po soudržnější Evropě a spravedlivější společnosti – i pro imigranty. Něco podobného probíhá u nás, i když socialisté táhnou spíš doprava. Což je trochu zvláštní. Důsledkem je, že vlády se rodí těžko, populace se rozdělují do nepřátelských táborů a kultura, která ze své podstaty tíhne ke kosmopolitismu, globalizaci a stírání hranic, neví čí je.
Lidé z oblasti kultury většinou těžko chápou některé výroky Donalda Trumpa, protože jsou zvyklí točit filmy o lásce napříč ras. Ve Francii nebo Německu existuje dnes jen málo televizních filmů, v němž by nehráli roli přistěhovalci. Nový německý televizní seriál nazvaný Doktorka z ostrova se odehrává na Mauriciu, jeho hrdinkou je energická německá lékařka. To není vůbec náhoda! Obyvatelstvo ostrovního státu Mauricius je totiž multietnické, multikulturní, multilingvální a mnohonáboženské. A panuje tu na rozdíl od jiných států Afriky klid a demokracie. A turistům se tu ještě nebrání. Hle, existuje země, kde to funguje, kde se mají různé rasy rády! Filmaři se prostřednictvím seriálu snaží divákům vysvětlit, že multikulturnost není mrtvá, že funguje a je dokonce politicky korektní. A zároveň je seriál tohoto typu hrou na šalmaj pro cestovní kanceláře, které jistě na Mauricius vypraví plná letadla turistů.
Očekávám, že v době rostoucího nacionalismu bude kultura bít ještě silněji na poplach a obhajovat multikulturní společnost, zatímco běžná populace ovlivněná uměle šířeným strachem bude stále víc proti. Západní umělci vždycky říkali, že jsou otevřeni všem náboženstvím a všem kulturám. Vždycky rádi cestovali do exotických částí světa a snažili se importovat místní motivy a zvyky. A nakonec se tyto motivy postmoderně smísily a lidé se v nich nevyznají. Vize otevřené společnosti, v Evropě stále dominantní, naráží na bariéru. Začínáme se bránit my na východě Evropy, my, dědici železní opony. A chceme opět nějak uzavřít náš svět, aby byl bezpečnější, i když víme, že bezpečnější nebude. Uzavírání společnosti velmi dobře předpověděl belgický režisér Lucas Belvaux ve svém filmu Toto je naše země. Film pojednává o domácí ošetřovatelce jménem Pauline, který pracuje v chudém severofrancouzském regionu. Je to hodná žena a nakonec ji její nadřízený lékař přesvědčí, že multikulturnost je špatná. Žena se ztotožní s politickou ideologií extrémistické strany a kandiduje za ni ve volbách. Je to vlastně film o tom, jak krajně pravicová strana využije neznalosti oblíbené mladé ženy ke svým cílům. Film měl francouzskou premiéru v únoru 2017, dva měsíce před prvním kolem prezidentských voleb. Národní fronta Marine Le Pen na film reagovala velmi podrážděně. Volby, jak víme, vyhrál v prvním kole docela těsně středolevý Emmanuel Macron, bylo to o tři procenta, jako u nás. Nicméně Macron se nyní snaží bojovat za pevnou Evropskou unii a otevřenou Evropu. Jak to dopadne, zatím nevíme.
A tak zatímco umění bojuje za otevřený svět bez předsudků a varuje před nacionalismem, společnost kolem nás se pomalu vyvíjí opačným směrem. Říká se tomu honosně obrana národních hodnot. Jakoby film o ostrovní doktorce nebo o ošetřovatelce Pauline nevytvářely také hodnoty, národní hodnoty. Je dobře, že máme kulturní výkony, které ze své postaty tíhnou k otevřené společnosti. Nicméně všechno nasvědčuje tomu, že otevřená společnost má své limity a kdoví, jestli se ostrovní doktorka a ošetřovatelka někdy vydají na společnou cestu.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
