Bytová krize je nezpochybnitelně velmi negativní fenomén nejen u nás. Přístupů k ní může být nespočet, přičemž čím hodnotově primitivnější, individualističtější a sobečtější společnost, tím méně cítí potřebu tento stav řešit regulací. Naopak čím hodnotově vyspělejší společnost, tím víc chápe, že uspokojení existenčních potřeb (lidsky důstojné bydlení, alimentace, ošacení, zdravotní péče, vzdělání apod) musí být nárokově dostupné každému člověku, což je podmínkou zachovávání společenského konsensu i legitimity společenského řádu.

Optikou výše uvedeného bohužel náležíme v rámci EU k těm primitivnějším, individualističtějším a sobečtějším. Nejen v Praze již ceny nemovitostí dávno atakovaly hranice zdravého rozumu, a přesto se nic zásadnějšího neděje a ani neplánuje. Stále je možné, aby bohatí spekulanti skupovali celé nové bytové domy, v nichž pak draze pronajímají jednotlivé bytové jednotky, a pokud nájemce nenajdou, nechávají je s klidem prázdné. Pro bohaté se skupování „investičních“ bytů stalo zdrojem snadného hromadění ještě většího mamonu, zatímco pro chudé a čím dál víc i střední třídu se přiměřené bydlení stává nedostižným snem. Nových volných bytů je dlouhodobě zoufale málo a vysoká poptávka po nich spolu s hyperbyrokratickým hlemýždím stavebním řízením, za nějž by se nestyděla ani Marie Terezie, tlačí jejich ceny do absurdních výšin. Bohatí spekulanti se smějí, všichni ostatní můžou brečet, nadávat či dělat cokoliv jiného, ale stejně jim to bude k ničemu.