Žádný rodinný rozpočet kupříkladu nemůže být dlouhodobě deficitní. Srozumitelnou mluvou řečeno – nelze si představit, že by se většina českých rodin vydělávala třeba třicet tisíc a utrácela měsíc co měsíc šedesát. Stát si ovšem takový život na dluh dlouhodobě dovoluje.

Pokud jde o podobnost státu (respektive vládnutí či řízení ministerstev) s vedením velkých společností – sami ministři, pokud čelí otázkám na svou kvalifikaci pro řízení ministerstva, často opakují, že ministrem školství nemusí být učitel či ministrem zdravotnictví lékař. Důležité je, aby to byl člověk, který je schopen svěřenou instituci manažersky uřídit.

Což je sice pravda, ale zkušenost ukazuje, že podobně jako u hospodaření státu v poměru k hospodaření domácností, i zde srovnání kulhá. Protože to, co by najatým manažerům v soukromém sektoru u jejich zaměstnavatelů nepochybně neprošlo, ministrům bez potíží prochází.

Ukažme si to na aktuálním dění kolem ministra Jaromíra Drábka. Opravdu si někdo myslí, že ministerstvo, za něž Drábek odpovídá, manažersky, odborně, technicky či jakkoli jinak zvládlo přechod na nový systém vyplácení sociálních dávek?

Žádný manažer se smyslem pro odpovědnost by nedovolil spustit neodzkoušený systém, na němž jsou klienti jeho podniku životně závislí. A pokud by se snad nové technické řešení, které se v testovacím režimu jevilo jako bezproblémové ukázalo v ostrém provozu jako nefunkční, jednoduše by zavelel k rychlému návratu k původní aplikaci, aby zabránil chaosu a finančním ztrátám.