Na otázku, co si myslí o těch katolících, kteří kritizují papeže a označují ho za heretika, kardinál odpověděl:

Nejen z titulu svého úřadu, ale i z osobního přesvědčení nemohu s tím souhlasit. Heretik v teologické definici označuje katolíka, který tvrdošíjně popírá zjevenou pravdu, kterou církev předkládá jako takovou k věření. Něco jiného je, když ti, kteří jsou oficiálně pověřeni vyučovat víře, se vyjadřují způsobem nějak nešťastným, matoucím nebo nejasným. (…) Učitelský úřad papeže a biskupů není nadřazen Božímu slovu, ale slouží mu. Kromě toho papežské projevy mají, pokud jde o závaznost, různý charakter, od definitivního rozhodnutí ex cathedra až po homilii, která slouží k duchovnímu prohloubení.

Dnes máme tendenci sklouznout do prosté dichotomie mezi herezí a pravověrností.

Slova kardinála Müllera nám připomínají, že mezi bílým ( plnou pravověrností) a černým (otevřená hereze) je šedá oblast, kterou teologové precizně zkoumali. Existují projevy z oblasti nauky o víře a mravech, které sice nejsou vysloveně heretické, avšak vzhledem k závažnosti, s jakou odporují autentické katolické nauce, je církev zamítla. Rozpor s pravdou představuje totiž různé stupně, v závislosti na tom, zda jde o nesoulad přímý nebo nepřímý, bezprostřední nebo vzdálený. Formulí těchto „cenzur“ je celá řada.

„Teologické cenzury“ (abychom je nesměšovali se soudem a církevním trestem) vyjadřují, jak vysvětluje ve svém klasickém pojednání P. Sisto Cartechini, negativní úsudek církve buď pokud jde o způsob vyjádření, o názor nebo celou teologickou nauku. Autor dále s odvoláním kard. Pietro Parente a mons. Antonia Polantiho rozlišuje různé kategorie závažnosti. (...)