Nepochybuji o tom, že paní profesorka je ve svém oboru kapacitou, ale když zabrousila na půdu politické filozofie, no, řekněme to jemně, příliš se jí to nepovedlo. Kdyby mi to, co ona, řekl student či studentka při zkoušce z politického myšlení, z té zkoušky by vyletěli. Proč?

Odhlédněme od toho, že nikdo nemá právo na dítě jiné než vlastní, a že pokud jde o adopce dětí, nemáme se řídit tím, co chtějí dospělí, nýbrž tím, co je nejlepším zájmem dítěte. Dítě není komoditou, kterou by si měl mít právo někdo adoptovat jen proto, že to chce.

Od toho odhlédněme a podívejme se na onen koncept „práva na štěstí“, které by měl politickými prostředky člověku zajistit stát.

Paní profesorka se nejspíš spletla. V Deklaraci nezávislosti USA z roku 1776 jsou „právo na život, svobodu a usilování o štěstí.“

Je rozdíl mezi „právem na štěstí“, které by vám měl zajistit stát, a právem na hledání štěstí, usilování o štěstí. To první implikuje jakobínskou diktaturu a Výbor pro veřejné blaho, to druhé svobodu a svobodné rozhodování o vlastním osudu.