Extremisté (či „extremisté“) nevyhráli volby v ani jedné středo- či východoevropské zemi, ale za to ve třech západoevropských: Dánsku, Francii a Velké Británii.

Tyto strany jsou však velice odlišné; shodují se jen v jednom, jsou euroskeptické a chtějí aby jejich země z EU vystoupily. Když se však na ně podíváme, uvidíme mezi nimi velké rozdíly: dánská Lidová strana je tradicionalistická v kulturních otázkách, ale velice socialistická v těch ekonomických; francouzská Národní fronta je prostě jen radikálně nacionalistická; a britská UKIP je ta, kterou bychom mohli jako jedinou označit za skutečně (klasicky) liberálně-konzervativní. Volby do EP jsou od voleb národních specifické v tom, že euroskeptičtí voliči v nich vždy mají větší účast než voliči, kterým EU nevadí, je lhostejná, nebo s ní souhlasí. Proto lze čekat, že ani dánská Lidová strana a ani francouzská Národní fronta svůj evropský triumf (volební vítězství) na národní úrovni nezopakují, leč není pochyb o tom, že posílí.

Naopak, UKIP má šanci na volební a stranicko-politické zemětřesení ve Velké Británii: má šanci britský stranický systém „2 a půl strany“ (dvě silné strany Konzervativní a Labouristická + strana třetí Liberálně-demokratická o polovinu slabší než ty dvě předchozí) proměnit v systém tří regulérních stran (když Lib-Dem zaniknou) nebo v systém „3 a půl strany“. Jinými slovy, má tendenci stát se stejně silnou a vlivnou stranou, jak jsou konzervativci a labouristé.