Konzervativní apokalypsa

Jako příklady či důkazy údajné konzervativní revoluce uvádí Miloše Zemana, Andreje Babiše, nacionálně-sociální část ČSSD, Pavla Bělobrádka a pravicové kritiky Babiše, kteří ale hájí Polsko. Tato konzervativní revoluce prý „nakonec může vytrysknout na povrch a sebrat úplně všechno, podobně jako se to stalo v Maďarsku a Polsku“.

Honzejk má pravdu v tom, že uprchlická krize posílila určité konzervativní trendy v české společnosti a naopak zdiskreditovala některé pozice liberální (píše: „důvodem české konzervativní revoluce je uprchlická krize“), ale jedna vlaštovka jaro nedělá a jeho teze o „konzervativní revoluci“ v Česku je celkově fantasmagorií. Jedinou adekvátní reakcí na ní by bylo: „… a prosím Vás, ve které paralelní galaxii k tomu dochází?“

Honzejkův – z jeho pohledu katastrofální a apokalyptický, z pohledu našeho bohužel přehnaný – závěr vychází z jeho dvou základních omylů.

Není liberalismus jako liberalismus

Za prvé, Honzejk nerozlišuje mezi liberalismem pravicovým, neboli klasickým, který chce menší, omezenější roli státu a více osobní svobody; a liberalismem levicovým, neboli sociálním, který odmítá tradiční židovsko-křesťanskou morálku, místo ní společnosti mocí státu vnucuje svá dogmata a celkově západní společnost považuje za rasistickou, homofobní, sexistickou, xenofobní a celkově špatnou.

Ten první typ liberalismu žádný skutečný konzervativec v současnosti neodmítá a odmítat nemůže, protože moderní stát je prostě příliš rozsáhlý a objemný. Konzervativci nejsou libertariáni, požadují stát rozsáhlejší než oni především v zahraničně-politické a bezpečnostní dimenzi, ale v současném stavu neúměrně nabobtnalého státu v domácích záležitostech nemají žádný problém se s klasickými liberály spojit a pracovat na redukci státu.