O vzdělávání v oblasti tlumočení se již namluvilo mnoho. Udivilo mě, že obor tlumočení na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy dle některých studentů a doktorandů velice zpřísnil podmínky pro zkoušky v jednotlivých semestrech, a proto většina studentů odešla či propadla. Přitom v současné době je vidět velký nedostatek tlumočníků, ještě horší mimo Prahu, což při jejich vzdělávání chápu. Proč je tomu tak? Neziskové organizace neumí spolu komunikovat a postupovat sjednoceně za zlepšení situace v celé ČR a za tolik potřebný nárůst počtu tlumočníků.

Často jsem se zúčastnil seminářů a konferencí, na kterých se probíraly stejné problémy dokola, co trápí sociální služby v ČR, že se jakoby zastavila deinstitucionalizace. Kromě tlumočení existuje tlumočení znakového jazyka, které spadá do sociálních služeb. Donedávna jsem byl členem sociální demokracie, kde jsme se bavili s profesorem Potůčkem, expertem MPSV na sociální služby. Pan profesor věděl, že jedním z problémů v oblasti sluchově postižených je, že v zákoně o sociálních službách nebyla uvedena terminologie na tlumočení. Po ratifikaci Úmluvy po roce 2015 byli na jednání v Ženevě delegáti z ČR za zdravotně postižené a přiznali, že článek 25 – profese tlumočení se plnit nedaří. Tým platformy neslyšících oslabuje a na prosazování našich potřeb nestačí. Pracovníci Národního ústavu pro vzdělávání v oblasti vzdělávání pro tlumočení znakového jazyka podporují plošnou inkluzi, která je ovšem velice nákladná. Plánují využít lektory znakového jazyka, aby vytvořili CD pro individuální výuku žáků. Ti ovšem nemluví a znakování dle CD má pro ně být kompenzační pomůcka. Problém inkluze se netýká jen ČR, ale celé Evropy. Inkluzivní vzdělávací systém nemůže fungovat, když někteří neslyšící mají problém i se čtením a psaním, potřebují proto mít k dispozici tlumočníky znakového jazyka. Bohužel tlumočníků je stále málo plošně jak v ČR, tak celé EU.