Uplynul více než týden horečky, kdy lidé obluzeni tím českým divem světa vstupovali dovnitř, oči rozšířené. Stojím u obnovené stavby, prý architektonické cennosti ze sedmdesátých let minulého století. Vygooglením zjišťuji, že se jedná o pozdně funkcionalistickou stavbu s prvky brutalismu. No dobrá. Co k těm architektonickým poučením více dodat. Jen mi v hlavě krouží poněkud jiné funkcionalistické stavby z 30. let minulého století, jimiž jsem po léta ohromována a kterými je poseta naše země. Ta jednoduchost, ta promyšlenost, to pozvolné ale také zvláštně revoluční vyloupnutí se z art deco. Jako když ženy po první světové válce o metr zkrátily své sukně a začaly tančit charlestone. V banánových sukýnkách.

Tohle obnovené „pozdní“ dílo s prvky brutálního funkcionalismu, jak říkají architekti, přijímám s mírným skřípěním zubů. Je tu železobetonově vzepjaté se skleněnýma očima zírajícíma doširoka na svět. Stojím před tím baňatým domem rozkročeným ve dvou ulicích Spálená a Národní třída. Nad hlavou mi motýl s letadlovým břichem mává blanitými křídly duhových barev. Přemýšlím o tom, zda David Černý zde vytvořil umění nebo kýč a přikláním se spíše ke kýči. ALE přiznávám že ke kýči krásnému a zábavnému a u škarohlídů patrně nepatřičnému, ale mně se líbí, jak obří motýlí křídla nalepená na spitfajřím těle stíhačky z 2. světové války odmávávají nad mou hlavou minulý osud světa.

Dům ve mně vyvolává ještě jednu vzpomínku. Na jeho výstavbě se podíleli stavbaři ze Švédska a Finska. A bylo jich třeba hodně. Psala se sedmdesátá léta, kdy na západ jezdila jen hrstka šťastných vyvolených s výjezdní doložkou v kapse, den ve Vídni do Prátru, zájezd do Mnichova s vědeckotechnickou společností na výstavu kopírek, a tak nějak.

Švarní Švédi a Finové, prostě potomci Vikingů, lezou po lešení jako hadi v slušivých žlutých overalech a helmách a občas hodí pohled dolů na ulici. Tam postávají po západním muži roztoužené dívky a když se jejich oči setkají, může dojít k osudovému protnutí. Znám jeden takový příběh. To holka z Havlíčkova Brodu protnula u paty Máje svůj osud s Finem, který pocházel z dalekého severu až za polárním kruhem. Když se v Praze oddávali své lásce, snila o krásném a bohatém sněžném Finsku, snila o úhledných Helsinkách a bytu zařízeném lehoučkým finským nábytkem, snila o širé modré obloze, která jí symbolizovala svobodu, po které tolik toužila.

Když stavba skončila, její Fin ji vzal do své země zaslíbené. Jeli dlouho evropskými vlaky dál a dál na sever, a i když cesta za polární kruh byla nekonečná, holka seděla v nočním kupé se svým Finem obluzena láskou, ani nedutala a nevšimla si, že tam, kam jedou, slunce nezapadá a že je stále den.