Ta dodnes funguje, protože německá a francouzská ekonomika jsou dvě nejvyspělejší evropské ekonomiky a navíc nalézají stále znovu nová společná stanoviska k zásadním politickým událostem. Jinak vyjádřeno, cítí největší odpovědnost za evropskou integraci, která přinesla Evropským společenstvím a pak Evropské unii téměř sedmdesát let míru a prosperity. Samozřejmě vznikají krizové momenty, ale ty se vždy řeší společně. Budiž také připomuto, že od samého počátku evropské integrace měla Velká Británie své výhrady, připomínky a když už se nakonec k evropské integraci přidala, neustále si vynucovala vyjímky ze společných pravidel atd. A to se dnes v podstatě opakuje.

Důvodem byl poválečný hospodářský vývoj ve Velké Británii. Až do padesátých let byla její životní úroveň vyšší než v Německu a ve Francii a britský konzervativní politik Harold Macmillan šel v roce 1959 do volebního boje s heslem: ještě nikdy jsme se neměli tak dobře. Jenže situace se začala měnit a Britové začali na oba hlavní kontinentální partnery ztrácet. V Evropě se do popředí začalo dostávat Německo, následované Francií, Holandskem a Švédskem. Ve Velké Británii se sice udržovaly mzdy na vysoké úrovni, jenže rostla moc odborů, které to podporovaly bez ohledu na hospodářské výsledky.

Obě nejsilnější politické strany, labouristé a konzervativci, byly přitom proti vstupu do evropského hospodářského prostoru, do společného trhu, jenže jim postupně došlo, že není jiného východiska než vstup do něj. Velká Británie byla velmi závislá na dovozu surovin a potravin a jinak než přes tento mocný evropský trh to nešlo. Do Evropských společenství vstoupila Velká Británie v roce 1973. V roce 1979 zvítězila ve volbách Margaret Thatherová, která provedla řadu strukturálních reforem, ale k politické integraci Evropy měla silný odpor, proto v roce 1992 odmítla Velká Británie podepsat Maastrichtskou smlouvu o vzniku Evropské unie. Premiér Václav Klaus ji tehdy naopak podepsal.