Přitom jde o to, že žádná česká politická kultura už dlouho neexistuje, takže vlastně v tomto ohledu není nad čím naříkat. Naposledy se jí pokoušel obnovit Václav Havel, ale všichni víme, že byl neúspěšný.

Udržet nějaké hodnoty v politickém jednání je totiž velmi obtížné, protože toto jednání není přirozeně etické, jelikož se pohybuje v dimenzích moci, jejího získávání, udržování a používání. Z mnoha dnešních procesů a nesčetných vyšetřování a obžalob měl proces s Vítem Bártou z Věcí veřejných údajně mnoha lidem otevřít oči, jenže s prominutím to museli být dotyční slepí jako krtci už dávno.

Od vstupu Věcí veřejných do politiky a do vlády probíhá totiž jeden skandál za druhým. Okolo detektivní kanceláře ABL a jejího sledování politiků, okolo strany jako podnikatelského záměru, vzájemného udávání, odposlouchávání, lži a polopravd různých jejích členů až po evidentní skutečnost, že se nejedná o nějaký standardní typ politické strany, ale o stranu fungující jako pojízdné divadelní představení.

Soud s Vítem Bártou není proto žádná reality show, jak uvádí pan prezident, protože v něm neustále někdo fantazíruje, lže a o realitě se toho dovídáme jen velmi málo. Neměl se proto vůbec konat, Bárta měl opustit poslaneckou sněmovnu a odpočinout si od politiky. Nejlépe v tichu nějakého kláštera jako bývalý německý prezident Wulff.

Ten se sice nedopustil žádného trestného činu, ale dostal se do poměrně zásadního konfliktu s přetrvávající obecnou představou německých voličů o morálce v politice a zvláště německého prezidenta. Udržovat styky s pochybnými podnikateli a být otevřený vůči různým přátelsky zprostředkovaným výhodám a benefitům se neslučuje s profilem vysoce postaveného politika, jenž by měl být dokonce jakýmsi vzorem. Rozdíl mezi českou a německou realitou je pak v tom, že u nás v politice už nikdo nehledá žádný vzor, normu, smysl pro obecný prospěch, ale jen příklady úspěšného hledání osobních výhod v rámci veřejných institucí. Za současného používání rétoriky o boji s korupcí.