3. dubna přijede na krátkou návštěvu Prahy německá kancléřka Merkelová. Bude to informativní schůzka, v níž půjde patrně jen o to, aby Praha slyšela některé německé názory z očí do očí a nevznikaly nějaké šumy. Bude apelovat na evropskou solidaritu české vlády. Především jde o to, aby neriskovala z vnitropolitických důvodů izolaci v rámci Unie. Česká ekonomika je z velké části závislá na německé ekonomice a je téměř její součástí.
Praha by proto měla více sledovat dohodnutou společnou evropskou politiku v oblasti boje se zadlužeností. Její odmítnutí podepsat pakt fiskální odpovědnosti bylo znepokojující, i když pravděpodobně jen dočasné, a mělo své specifické domácí důvody.
Je skutečností, že evropskou fiskální politiku dnes spíše z nutnosti určují především Německo a Francie, ale nemusí to trvat věčně. Pokud v nastávajících prezidentských volbách ve Francii zvítězí socialistický kandidát, což není vyloučeno, vůdčí evropský tandem pravicových politiků Merkelové a Sarkozyho se může rozpadnout. Německo pak bude muset, spolu se svými spojenci, vynaložit mnohem větší úsilí, aby se dosavadní úspěšné zvládání dluhové krize nezastavilo a pokračovalo v daném směru dál.
Krize totiž všude posunula do popředí levicové vlády, které mají poněkud odlišné představy o řešení dluhové krize. Nedávné volby na Slovensku byly signifikatní a nedělejme si iluze, že by v Čechách dopadly pro pravici lépe. Lidé všude chtějí silný stát, jenž bude zasahovat ve prospěch sociálně slabých, a ideologie šetření na jejich úkor jen odvádí voliče od pravice. Ta dokonce u nás páchá sebevraždu v přímém přenosu, což není v Evropě obvyklé. Nejde přitom o ty či ony odposlechy poslanců nebo politiků a podnikatelů, ale o to, že pod touto vládou přestává fungovat stát, což je zdaleka nejvíc znepokojující.
Německý tandem Merkelová a Sarkozy, někdy také nazývaný Merkozy, byl zatím velmi úspěšný. Díky němu Evropská unie překonala nejhorší fáze finanční a dluhové krize. Spočíval v bilaterálních jednáních obou hlavních evropských politiků, jejichž závěry pak byly předkládány dalším evropským představitelům. Vedoucí role tandemu se zakládá na určitých hospodářských skutečnostech. Obě vlády reprezentují 147 milionů obyvatel a společný hrubý domácí produkt v tržních cenách je 4432 miliard euro. Žádné další evropské státy se tomu nemohou rovnat a většina z nich jsou dokonce finančními trhy chápány spíše jako insolvencí ohrožené akciové společnosti než jako suverénní státy. Samozřejmě jsou výjimky jako Holandsko, Dánsko, Belgie, Švédsko, Rakousko, ale ani ty proti tlaku tandemu nemohou mnoho dělat.
Mezivládní metody tandemu Merkozy totiž do jisté míry odsunují stranou evropské instituce a způsoby jednání, které by měly být v Evropském společenství určující. Evropský parlament nebo Rada jsou totiž místa, kde by měla fungovat demokratická politika, v níž nakonec po debatě vítězí většinové rozhodování. Navíc zde hrozí, že čím víc se tandem Merkozy prosazuje, tím víc se některé menší státy oddávají iluzi suverenity a jejího uchovávání. Některé z nich dělají z těchto důvodů jakási gesta, signalizující, že dotyčný vzdoruje rozhodujícím trendům. Mezi takové pseudostatečné patří třeba Česko nebo Maďarsko, které by ovšem měly spíše usilovat o posílení společné hospodářské, finanční a daňové politiky, která bude určována evropskými institucemi, v nichž mají své adekvátní zastoupení. Mezivládní jednání tandemu Merkozy bylo sice v dané situaci nutné, ale dlouhodobě není udržitelné.
Být v Evropě a snažit se o ovlivnění společných rozhodovacích procesů v ní, je proto jediný perspektivní cíl. Česká republika má významnou výhodu v tom, že je ve velmi dobrých vztazích s Německem a je chápána jak hospodářsky, tak kulturně, ale také politicky jako blízký spojenec. Jenže tato důvěra také nemusí mít věčné trvání a je třeba se snažit o její posilování. Česká vláda se v podstatě snaží napodobovat německý model zvládání krize, jenže existují tu jisté velké rozdíly. Zaprvé v míře korupce a rozkrádání státního majetku prostřednictvím neprůhledných a zmanipulovaných státních zakázek. Německo hned na začátku krize přijalo tzv. dluhovou brzdu, kterou si dalo do ústavy. Německá vláda dohodla s odbory zdrženlivou mzdovou politiku a vůbec partnerství podnikatelů a odborů se znovu oživilo. Německý dluh neroste a zaměstnanost neklesá.
Oproti tomu český dluh přes veškerou snahu vlády stále roste a cesta plošného omezování státních výdajů se ukazuje jako málo účinná. Také konflikty mezi odbory a vládou stále rostou. A konečně rozhodující rozdíl spočívá v německé podpoře středního stavu, jak řemeslného, tak průmyslového a jeho konkurenceschopnosti na mezinárodním poli. Česká vláda nechává střední stav skomírat a zaměřuje se na podporu velkých firem, protože ty tradičně politiky různými cestami uplácejí.
Na konci tohoto roku pak přijde další celoevropská fáze překonávání krize, a sice regulace finančního trhu. Na finančních trzích se pohybují nepředstavitelně obrovské spekulativní objemy peněz, na které je třeba uvalit daně z obratu. Tím by měly být rázně omezeny. Všechny finanční ústavy budou muset mít mnohem větší finanční rezervy než doposud, aby se už neopakovaly nedávné krize. Takových opatření bude třeba celá řada a je jisté, že tandem Merkozy by je dokázal prosadit. Pokud se rozpadne, mnoho opatření nebude možné udělat bez větší a širší kooperace států, kteří sledují stejnou linii boje z dluhovou krizí. Tady s námi Berlín počítá a doufá ve větší spolupráci.
Vyšlo na rozhlas.cz Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
