Mnohé vlády totiž stále sledují ještě jakýsi nejvyšší cíl, a sice udržení míry zaměstnanosti a udržení hospodářského růstu. Každý zaměstnaný člověk platí daně, sociální a zdravotní pojištění, a tím pomáhá řešit krizovou situaci tím nejlepším možným způsobem. Lidé, kteří odcházejí do předčasného důchodu, protože po padesátce nemohou sehnat práci, a vláda se o jejich situaci nestará, jednají, samozřejmě z nutnosti, zcela kontraproduktivně. Stát ještě více zatěžují, jenže ne z vlastního rozhodnutí. 

Proto je politika zaměstnanosti jedním z hlavních úkolů každé vlády v Evropě. Neustálé zvyšování nepřímých daní pak vede k podlamování koupěschopnosti obyvatel, a tím se vůbec nejvíc brzdí hospodářský růst. A tak by se dalo pokračovat dál a dál. Celkově řečeno, o rozpočtovou odpovědnost se snaží v dnešní situaci téměř všechny vlády v Evropě, ale každá trochu jiným způsobem. 

Každá úspora, každý škrt ve vládních výdajích by tedy měl být pečlivě promyšlen s ohledem na všechny tyto možné dopady. Je zcela evidentní, a v celé západní Evropě si to čím dál tím víc uvědomují, že některé škrty a některá úsporná opatření zvyšují nezaměstnanost a podlamují hospodářský růst. 

Někteří moji kolegové tvrdí, že ministři Kalousek a Drábek z důvodu už unavené a kolabující inteligence pouze prohlížejí státní rozpočet a hledají místa, kde by se ještě dalo škrtnout. Oba dva, a samozřejmě další, jako třeba premiér Nečas, jsou ovšem v situaci, kdy promrhali největší parlamentní většinu, jakou ve volbách česká vládní koalice mohla dostat a dostali proti sobě velkou většinu společnosti. A není pravda, že k ní patří jenom socialisté nebo levice, patří k ní i liberálně a pravicově smýšlející lidé. Za takové situace pak vládní činitelé chtějí tváří v tvář této většině za každou cenu vydržet co nejdéle u moci a snažit se dojít na konec cesty, kterou si vytyčili. Přitom už ani nevnímají, že bloudí čím dál víc. Jsou pouze zatvrzelí a neústupní a opustili cestu dialogu a komunikace.