Prezident Václav Klaus a jeho rehabilitace

Je nutné si říci, že exprezident Václav Klaus svou nešťastnou amnestií nejenže ztratil volební kredit, ale ztratil i hodně příznivců. Na jednu stranu měl Klaus st. nepochybně pravdu, že pronásledování řady občanů k výslechům a soudům trvající i desítku let bylo šikanózní a často až nenávistné. O žádné trestné činy tam nešlo. Dva chebští komunální funkcionáři, které soud z absurdního obvinění zprostil po devatenácti letech jsou důkazem, jak špatně to v České republice funguje. Tady je nutné dát exprezidentu Klausovi pochvalný puntík.

Ten velmi nepochvalný se ale týká řady jmen, které si rozhodně žádný pardon nezasloužily.  Pád důvěry ve Václava Klause st., se pak logicky promítl do jeho dalšího politického účinkování. Poté, co se s paní Bobošíkovou rozhodl spolukandidovat ve formaci nazvané „HLAVU VZHŮRU – volební blok“  byl jeho politický výbuch dokonán.

Evropský malér jménem Brusel

Je pravdou, že vymezování se exprezidenta Klause vůči Bruselu a jeho politice sice občany oslovilo a projevilo se v případě nezájmu o měnu euro, ale jinak jeho vývody ponechávaly občany chladné. Po pádu Nečasovy vlády pak ODS ztratila kredit i jako strana a od té doby živoří ve spektru deseti procent plus mínus. Některé tváře této strany jsou tak nepřijatelné, že přímý vítězný volební návrat ODS k moci je prakticky nepředstavitelný.  Jistě, nabídka od hnutí ANO ke spoluvládě zde už přišla. Ale přijímat zákony proti estébákům a pak s nimi vstoupit do vlády by asi volič neskousl, byť by to vypadalo pragmaticky. Ale i pragmatismus musí mít alespoň nějakou morálku a nemůže se stát obhajobou pouhého kořištění funkcí. To by politické strany mohly uzavírat dohody i s lidmi z organizovaného zločinu. Také by to mohlo být navenek „pragmatické“.