Tomio Okamura, hyperpopulista, který získal hlasy na několik líbivýcha prázdných hesel si sám pod sebou řeže větev. Na to, aby se politik dokázal udržet, musí mít nějaké zásady a jejich dodržováním si udržet přízeň voličstva.

V našich končinách, pravda, stačí, když někdo dostatečně slibuje vše možné. Na to mnoho lidí slyší, stejně jako na hesla o zastavení korupce, udělání pořádku s dovětkem, že ti předchozí politici všechny okradli a my, noví, krást nebudeme. Sotva se však usadí do svých nových křesel, projeví se jejich pravý charakter.

Nejinak je tomu i u Tomia Okamury. Dříve populární mluvčí cestovních kanceláří, následně bloger facebookář, který vždy psal to, co zrovna lidé chtěli slyšet a na svém profilu nikdy nezapomněl dodat "co si myslíte vy", aby mohl své ¨názory průběžně upravovat podle veřejného mínění.

Nejrpve nechtěl o nějaké kandidatuře ani slyšet a doslova zuřil, když byl zařazen mezi možné kandidáty na prezidentský post. Jenže ejhle, od jeho rozhořčení neuplynul ani rok a už kandidoval do Senátu. S početným zástupem příznivců, kterým učaroval svým jednoduchým viděním světa a laciným řešením všeho se stal senátorem.

Mezi tím se v honbě za popularitou dal dohromady s věčně protestujícím tragédem Slávkem Popelkou a využil jak jeho nápadů, tak jeho příznivců, které strhl na svou stranu. Dá se říct, že Slávka Popelku jednoduše jen využil ku svému prospěchu.