Jasným příkladem hluboké „obeznámenosti“ s tématem (pomineme-li různá tisková prohlášení „odborníků“ z nevládního sektoru) bylo vystoupení dvou ministrů současné vlády na tiskové konferenci po jednání vlády k žádosti volyňských Čechů o přesídlení do staré vlasti. Tehdy se na otázku informovaného novináře ministru zahraničních věcí, kolik že se na Ukrajině tehdy vydávalo krátkodobých víz, obrátil tento ministr (do jehož gesce agenda spadá) na ministra vnitra (v jehož gesci to naopak vůbec není), aby odpověděl. Budiž ministru vnitra (a úředníkům, kteří mu připravovali podklady) přičteno ke cti, že nejenže odpověděl, ale odpověděl i správně. Jen to, co přečetl, nebylo ze statistik ministerstva vnitra, ale ze zdrojů ministerstva zahraničních věcí, což trochu k překvapení ministr tohoto rezortu ani netušil. A kolem toho, předtím i potom, velká slova o revoluci ve vízové oblasti, především k Číně (a nebylo-li by ukrajinského konfliktu, také jisto jistě i k Rusku).

 

Na imigrační frontě klid

 

Prostě přišli jsme, abychom TO změnili. Tím TO není nic jiného než imigrační politika českého státu, věc, která se poměrně systematicky s ohledem na různé aspekty a dopady řešila od počátku vzniku samostatného státu. A řešila se pravděpodobně docela dobře (v evropském měřítku a možná navzdory téměř trockistickým snahám Evropské komise) do té míry, že demografický vývoj země se dramaticky nepropadá do červených čísel díky nízké porodnosti domácího obyvatelstva, že aktuální čísla nezaměstnanosti nejsou způsobena tlakem „cizích“ na „náš“ pracovní trh, že bezpečností tohoto státu nelomcují jako jinde, či u nás dříve, mafie organizovaného zločinu či obchodníků s lidmi. Možná nejcennější devizou je velmi nízké napětí mezi domácími a příchozími, tedy nízká míra xenofobie a excesů s ní spojených. Nebylo-li by japonského popeláře a prodavače popcornu (viz Wikipedie) Tomia Okamury a jeho petice proti přílivu cizinců do Evropy (a některých jiných psychologicky podobných zájemců o levné politické body z okolí, doufejme, že už bývalých Věcí veřejných), dalo by se parafrázovat, že na české imigrační frontě klid.

 

Ale tak tomu opravdu není. Jsou patrné snahy současných vládních politiků dokázat, že v této oblasti je všechno špatně. To, že se tato část české politiky dokázala vyhnout úskalím stranickosti (je historickou pravdou, že její základy načrtla už Zemanova vláda a přečkala i všechny pozdější pravicové a úřednické vlády včetně R. Johna a M. Peciny) svědčí o hlubším konsensu různých stranických garnitur v této oblasti české politiky, tedy bezpečnosti státu a jeho občanů. Jedna z posledních tezí v imigrační oblasti (pro změnu I. Langera a P. Nečase), tedy že jen úspěšná integrace definuje rozsah imigrace, je platná nejen pro Českou republiku, ale měla by být stěžejní i pro Evropu a svět okolo ní. Přitom nejde „pouze o pocit“ bezpečí každého občana i cizince při vzájemném soužití (což se stává naprosto unikátní devizou), ale také o jeho sociální, ekonomické a řekněme i politické jistoty. O nic víc, ale ani o nic míň, nejde.

 

Nové směry v imigrační politice

 

Na vlně vítězné povolební euforie (a bez ohledu na budoucí dopady) probíhají některé diskuse či opatření, která mají relativizovat současný klid. Těch směrů je řada, ale připomeňme si alespoň tři z nich, a to reakci na syrskou uprchlickou krizi, český frontální útok na Čínu jako universální řešení našeho budoucího blahobytu a změny v českých postojích k evropské migrační a azylové politice.

 

Před nedávnem se - shodou okolností(?) - objevila iniciativa české nevládní Organizace pro pomoc uprchlíkům a mezinárodní Amnesty International, aby Česká republika přesídlila a přijala 1000 uprchlíků ze Sýrie. Jde o českou mutaci společné aktivity Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a Evropské komise, jak naložit s pochopitelnou a téměř bezednou frustrací z dosavadního „řešení“ důsledků syrské občanské války. V současnosti se v sousedních státech nachází na 3 miliony Syřanů, které vyhnala jedna z nejodpornějších občanských válek, o dalších milionech vnitřních uprchlíků uvnitř Sýrie nemluvě. Do řady evropských zemí směřují od počátku krize desetitisíce uprchlíků, jmenovitě do Švédska a Německa. Česká republika na počátku krize zcela pevně a jasně deklarovala, že je připravena reagovat na spontánní uprchlickou migraci z tohoto regionu a velmi zřetelně deklarovala svůj podíl na evropské politice vůči těmto lidem. A jak řekla, tak také činí. Zavedla nevyhostitelnost pro ty, kteří na její území dorazí, azylové řízení pro ty, kteří o to požádají. Plně respektovala dublinské přesuny z jiných států pro ty, kteří do Evropy přicestovali na česká víza, což vzhledem k fungování české ambasády v Damašku ještě dávno po tom, co ostatní evropské státy stáhly své diplomaty, nebyl zanedbatelný počet. Začalo s nabídkami humanitární a jiné pomoci. Jen se tak nějak čekalo, jaká že bude reakce Evropské komise. Dočasná ochrana, jednotné azylové řízení. Uvolněné kapacity českých azylových zařízení však dál čekaly na nové obyvatele. Reakce adekvátní situaci však z Bruselu, který je hegemonem v azylových záležitostech, nepřišla. A nikdo zjevně nic nevyjednal.

 

Druhou z frustrujících kapitol je snaha o revizi postojů ČR k některým, a to i klíčovým, evropským migračním tématům. Společným jmenovatelem je slovo hranice, přesněji vnější hranice Evropské unie. Tedy to, co téměř bez vady funguje na evropském východě a co nefunguje všude tam, kde se odpovědnosti chytily, přesněji měly chytit, státy jižního křídla. Čest španělské výjimce, která tzv. nelegální migraci ze západní Afriky nejen vytlačila ze svých ostrovních teritorií, ale téměř zcela potlačila. Čím? Aktivní spoluprací se zeměmi původu i transitu a důsledným bojem s organizátory jednoho z největších zel současnosti, obchodu s lidmi. A jak je to na jižním křídle jinde? Ve stínu finanční krize v Řecku zůstala médiím téměř neznámá krize imigrační. Odkazem na tradičně nepřátelské Turecko a jeho údajnou neschopnost či nevůli řešit problém migračního tlaku z Anatolie, se řecká administrativa systematicky vyhýbala každé ze svých národních i komunitárních povinností v oblasti azylu, migrace, ochrany hranic, ale také dodržování alespoň základních práv migrujících lidí. Řecko ohrožovalo (a stále ještě ohrožuje) Evropu, přestože vyčerpalo samozřejmě nejvíc komunitárních prostředků určených na tuto oblast. Když se tato pomoc ještě znásobila a Evropa (bez postižení těch, kteří to způsobili) v migrační oblasti uvrhla na Řecko jakýsi lehký protektorát, zůstala jedinou zemí ve Středomoří pod těžkým tlakem nelegální migrace Itálie, země, která se spolu s Řeckem významně podílela na tunelování evropských peněz v migrační oblasti. Tragedie na moři v okolí ostrova Lampeduza velmi často zaplňují přední místa v televizním vysílání i na stránkách novin. Ať už takzvaně vyvolané Arabským jarem nebo rozpadem funkcí státu v Libyi, ale jasně dokreslují neschopnost této země (např. po vzoru Španělska) přinejmenším připustit, chce-li opravdu něco řešit, že se jedná o zneužívání lidského neštěstí organizovaným zločinem srovnatelným jen s mexickou drogovou situací.

 

Vláda nenabízí řešení

 

Co tedy v této souvislosti naší nové vládě vadí na předchozích (možná pro někoho tvrdých) postojích? Především starší jednoznačné stanovisko, že zemím v takovéto situaci je možné pomoci jen tehdy, pokud také hodlají ve svůj, ale i evropský prospěch, něco zásadního skutečně udělat. Pomoc tím, že část jejich povinností vůči nově příchozím se bude řešit jejich „organizovaným“ přesunem do ostatních evropských zemí, lze akceptovat jen tehdy, pokud tyto země a Evropská komise připraví a začnou realizovat plán na celkové, smysluplné a trvalé řešení této krize. A jak by to měly dělat, ukazuje francouzský plán představený již koncem roku 2008 v tzv. Evropském migračním paktu. Je možné, že v rámci pokračování evropského alibi začnou létat mezi Lampeduzou a Brnem vojenské speciály s uprchlíky z Afriky jen proto, aby tzv. proevropská politika této vlády doznala také praktického naplnění. Nepůjde však o řešení, ale náplasti, nepůjde o jasnou filozofii, ale připitomělou eurohujerskou snaha vyjít za každou cenu vstříc bez ohledu na to, že podryjeme ty nejsvětější základy Evropské unie a také její nejhmatatelnější úspěchy, mj. svobodu pohybu či schengenský systém.

 

Do kategorie řešení se tak dere další z požadovaných revizí staršího postoje, a to k tzv. Evropské pohraniční policii. Připusťme, že vnější hranici bude chránit jednotně „evropská“ pohraniční policie, tedy něco obdobného jako je Evropský úřad pro zahraniční politiku. Jeho „úspěchy“ roubí každý konflikt ve světě, ať se odehrává tisíce kilometrů daleko anebo jako v případě Ukrajiny bezprostředně za našimi humny. Zdůvodnění, že když to státům typu Řecko či Itálie nejde (protože nechtějí), zrušíme národní odpovědnost za ochranu vnější hranice a nahradíme ji floskulní evropskou odpovědností a evropskými policejními sbory, je sice řešení hodné Bruselu, nikoli však vlády suverénního národního státu. Anebo jde o něco více než je o prohloubení federalizace na úkor národní suverenity? Skutečná bezpečnost byla, bohužel, končícím „vládcům“ Bruselu často trnem v oku.

 

A co více, zřejmě v rámci šíření dobré praxe a jako ocenění vynikajících zásluh Řecka o budování evropského azylového a migračního systému a za příkladné dodržování jasně stanovených pravidel bude v příštích pěti letech komisařem, odpovědným za migraci, řecký ministr obrany Dimitris Avramopoulos. Pod heslem Legální migrace je plot proti nelegální migraci, se můžeme těšit nejen na navyšování rozpočtu Frontexu, ale i na žádosti o azyl, hojně vyřizované na zastupitelských úřadech EU v zemích, které nejsou členy EU, na revizi Dublinského systému - tedy zejména pravidla vyřizovat žádost o azyl tam, kde uprchlík neoprávněně prvně vstoupil do EU (a doufejme, že náš Ústavní soud, který v tomto směru zrušil logické rozhodnutí MV a KS v Brně, v případě Libyjce, který měl obavy z podmínek pro azylanty na Maltě, tak činil pouze kvůli nedostatečnému odůvodnění nepřiznání odkladného účinku) na distribuci uprchlíků uvnitř EU ( jak jinak, než spravedlivou, solidární a rovnoměrnou) atd. 

 

Doufejme však, že při volání po rušení národní odpovědnosti nezapomene ani naše vláda, ani nová Evropská komise či Evropský parlament na to hlavní – bezpečnost všech občanů EU, a že pod heslem „Nebudeme tlačit migranty zpět z EU!“ nezačneme vytlačovat její stávající občany. Nebylo by kam.

 

Psali jsme:

• Salivar: Potřebujeme zákon regulující soukromé bezpečnostní služby?
• Salivar (CEVRO Institut): Šéf unie bezpečnostních sborů ukázal, co je zač
• Jaroslav Salivar: Hrozí policii další destabilizace?

 

Tento materiál je publikován na základě spolupráce mezi ParlamentnímiListy.cz a CEVRO Institut v rámci projektu ci time.