Česká národní banka patří v rámci EU mezi ty národní makroobezřetnostní autority, které nejaktivněji využívají své nástroje[1], aby zajistily odolnost bankovního sektoru a omezily zdroje rizik pro finanční stabilitu. Rostoucí význam makroobezřetnostní politiky vytváří potřebu věnovat se analýzám dopadů jednotlivých nástrojů této politiky a s výsledky těchto analýz seznamovat odbornou veřejnost. Tento příspěvek má za cíl přiblížit závěry jedné z prvních výzkumných prací, která se věnuje dopadům nástrojů, které ovlivňují úroveň souhrnného kapitálového požadavku domácích bank.

Souhrnný kapitálový požadavek se skládá z regulatorního kapitálového minima ve výši 8 % z celkového objemu rizikové expozice, případného požadavku dle tzv. Pilíře 2[2], a konečně z požadavku dle sazeb uplatňovaných kapitálových rezerv. V jejich rámci ČNB v současnosti využívá tři kapitálové rezervy – bezpečnostní, ke krytí systémového rizika a proticyklickou.[3] I když každá složka kapitálových požadavků cílí na jiný typ rizik, v souhrnu mají jeden společný účel – zajistit odolnost jednotlivých bank i bankovního sektoru jako celku vůči případnému nepříznivému vývoji a neočekávaným ztrátám.

Je přirozené, že vlastníci bank ne vždy vítají, když po nich regulátor začne požadovat, aby jejich banky držely více kapitálu. Obvykle argumentují tím, že vyšší kapitálové požadavky snižují jejich schopnost poskytovat úvěry soukromému sektoru, zejména nefinančním podnikům, což může nepříznivě ovlivnit ekonomickou aktivitu. S ohledem na tuto rétoriku bychom tak mohli očekávat, že banky budou udržovat svůj kapitál velmi blízko požadavkům regulátora. Realita je však jiná. Banky obecně, včetně těch domácích, nad souhrnnými kapitálovými požadavky dlouhodobě vykazují relativně vysoké přebytky, tj. drží více kapitálu, než činí požadavky regulátora.

Obecně k tomu může mít banka hned několik důvodů – plánovanou budoucí expanzi, očekávané zvýšení kapitálových požadavků ze strany regulátora nebo zajištění proti náhlé potřebě navýšit kapitál kvůli nečekaným ztrátám v budoucnu. Další motivací bank k držbě vyššího než požadovaného kapitálu může být např. také snaha přesvědčit investory a věřitele o své stabilitě. Ve všech těchto případech bude banka udržovat přebytek kapitálu záměrně a plánovitě. Banky však mohou vytvářet kapitálové přebytky i tak trochu „neúmyslně“, a to v případě, kdy dlouhodobě dosahují vysokých zisků. Pokud je v plné výši nerozdělují mezi své akcionáře (např. kvůli udržování určitého dividendového výplatního poměru) nebo je nevyužijí pro rozvoj svého podnikání (např. na růst objemu úvěrových obchodů), tak se ve formě nerozděleného zisku přesunou do kapitálu a tím pádem i do jejich přebytku.