Tento den není dnem jako jakýkoliv jiný svátek nebo výročí. Náš národ, nebo spíše naše národy neexistují samy o sobě a bez jakéhokoliv přičinění. Právo na existenci si musely vybojovat v tvrdých bojích a za obrovských obětí, a to i obětí nejvyšších, smrtí nesčetných hrdinů. Vzpomínali jsme Sámovu říši, Přemyslovce a další hrdinná období naší historie. A nebyla to jenom knížata, generálové, tedy samotní vůdci. Byli to především prostí lidé, kteří naši samostatnost vykoupili nejen na bojištích, ale i strádáním a každodenní dřinou. Po více než tisíci letech úsilí a bojů potom konečně přišel den, kdy jsme se mohli zařadit do rodiny suverénních moderních národních států. A naši předkové dokázali tuto příležitost bez váhání zužitkovat. Během několika let přivedli mladou republiku mezi deset nejvyspělejších zemí světa. A to není málo.

I kdybychom si tento den připomínali jen ty události a ty osobnosti, které se přímo podílely na vzniku republiky, ať již to byli členové československé mafie, legionáři a mnoho dalších, měla by to být připomínka důstojná. Vlála vůbec nad rozhádanými skupinkami československá vlajka. Vyzval někdo k uctění památky a vzdání holdu všem, kdo se o naši státnost zasloužili? Nebo jsme jenom trapně mlčeli, protože všichni cítí, že Česká republika si symboly a znaky, které patřily republice Československé, tak trochu podvodem, a tedy především morálně neprávem přivlastnila? I husitský chorál je třeba zpívat s citem a odhodláním, jinak se tento bojový chór změní jenom v kňourání, které svědčí o nedostatku citu, přesvědčení, víry a také nedostatku vzdělání, byť formálně vzdělaných účastníků? Jak ovšem očekávat hrdost v hlase u lidí, kteří sice zpívají husitský chorál, protože se jim jaksi hodí i vzhledem k místu konání pod sochou Jana Husa, více než státní hymna, ale přitom označují husitské hnutí za temné období našich dějin.

Ale po tom, možná příliš filosofujícím úvodu, ke konkrétním popisným faktům, jako výsledku chování a činů politických špiček naší země. Ty jsou ovšem na hony vzdáleny, jakkoliv mírně uplatňovaným kritériím, naprosto běžným v demokratické a právním státě, neboť jsou přinejmenším nevkusné, či spíše skutečně odporné.

Jaké bylo složení té skupiny, která se sešla na Staroměstském náměstí? Jsem trochu na rozpacích, jak tuto sešlost nazvat. Nejprve média hovořila o tisících, potom o desetitisících a nakonec, alespoň podle pořadatelů, to bylo ještě o patnáct tisíc víc. Ubohé Staroměstské náměstí a ubohé kříže symbolizující popravu českých pánů za jejich vzpouru proti habsburské monarchii, na které ovšem vydělali loupeživí rytíři jako byli předkové současné šlechty v čele se Schwarzenbergem. Vypadalo to na samé řádné občany, většinou s dosaženým středním nebo vysokoškolským vzděláním, což jim ovšem nebránilo ohánět se vulgarismy znevažujícími přímou volbu prezidenta a prezidentský úřad. Ale především a nejvíce šlo o velmi snadno se přelévající amorfní hmotu, která již bez sebemenšího zaváhání nebo uvažování, absolvovala přelévání od ODA k Unii svobody, Věcem veřejným, čtyřkoalici vedenou lidovci přes TOPku až ke spojení stejně amorfních nestranických příslušníků strany starostů a opět lidovců. Vzdělaní lidé, kteří neuvažují a při nejbližším vzplanutí hysterie a následném pokynu rádoby elit se ochotně přelévají jako bahno na nakloněné rovině.