Od BPV-1 k OT-90. Příběh jednoho zbrojního „experimentu“

V roce 1991 došlo v Armádě České a Slovenské federativní republiky, konkrétně u 3. motostřeleckého pluku v Lounech, k naprosto bezprecedentní události, v jejímž důsledku došlo ke znehodnocení množství bojové techniky, která v té době představovala základ bojové síly motostřeleckého vojska. Namísto technicky, motoricky a především zbraňově výkonných strojů BVP-1 (bojové vozidlo pěchoty, typ 1, ve vojenském žargonu hlavně „bévépéčko“ nebo „befko“) začaly útvary pozemního vojska „přezbrojovat“ na vozidla OT-90 (obrněný transportér, rok 1990), jejichž bojová hodnota byla nesrovnatelně nižší. To, jak vlastní „přezbrojení“ probíhalo a jaký byl rozdíl mezi oběma bojovými prostředky, se pokusí v hrubých rysech nastínit tento příspěvek, vycházející především z osobní zkušenosti autora.

OT-64 jako předchůdce BVP-1

Abychom se však nejprve zorientovali v otázkách výzbroje československé armády na počátku 90. let, učiňme krátkou sondu do historie. V 60. a v 70. letech, než začal být nahrazován kvalitativně mnohem výkonnějším bojovým prostředkem, vozidlem BVP-1, představoval hlavní typ bojové techniky motostřeleckých jednotek a útvarů transportér OT-64. Jednalo se o osmikolový obrněný transportér, určený primárně jako přepravní prostředek motostřeleckého družstva, jeho hlavní, ovšem spíše „symbolickou“ výzbroj tvořila dvojice automatických zbraní, velkorážní kulomet KPVT ráže 14,5 mm a spřažený kulomet SGMT vz. 43/66 ráže 7,62 mm, lafetované v otočné věžičce, přičemž celý komplet tvořil de facto kopuli s ovládacími prvky (věžička se otáčela ručně) a se sedačkou střelce z kulometu (KOT), připevněnou na rameni „visícím“ z kopule. Podvozek a především korba OT-64 umožňovaly rozličné přestavby, především různé spojovací verze, sanitní, dílenské apod. Mimo to, do nástavby OT-64 bylo možné, vzhledem k její prostornosti, naložit k přepravě široké spektrum výzbroje, včetně přenosných protitankových a protiletadlových řízených střel (PTŘS, PLŘS). To vše, přes jisté „stařecké neduhy“, činilo z OT-64 po dlouhou dobu, vlastně až do osmdesátých let minulého století, užitečný bojový prostředek pozemního vojska. V souvislosti s výše uvedeným může autor pouze konstatovat, že obrněné transportéry Pandur rakouské zbrojovky Steyr, jež byly nedávno zavedeny do výzbroje Armády ČR, jsou jakýmisi pokračovateli tradice kolových transportérů OT-64 ve výzbroji naší armády. Přitom se ovšem nelze ubránit myšlence, zda by nebylo pro Českou republiku a její ozbrojené síly výhodnější namísto problematického nákupu drahých a podle odborníků nepříliš zdařilých Pandurů provést radikální modernizaci OT-64 na české materiálové základně, tj. primárně s českou výzbrojí a českým technickým vybavením obecně.

Čím bylo „bévépéčko“ nové?