Stanislav Kužel: Odešel kosmonaut Alexej Leonov, první člověk, který plaval ve vesmíru

Je tomu už 54 let, co první člověk okusil svobodu pohybu v nekonečném vesmíru, sám proti miliardám hvězd. Byť to bylo jen na 12 minut, byť to bylo jen necelých 500 kilometrů nad rodnou planetou. Jmenoval se Alexej Archipovič Leonov. Stalo se to v „pravěku“ pilotované kosmonautiky, 18. března 1965, 08:34:51 UTC.

Otevřít okno lidem je omamné

Leonov, chlapec původem z malé ruské sibiřské vísky Listvjanka v Kemerovské oblasti, otevřel cestu desítkám svých následovníků. Dnes nejsou výstupy kosmonautů do vesmíru ničím překvapivým a málokdy jsou dramatické. Patří například k běžné náplni práce posádky mezinárodní kosmické stanice ISS a na takové procházky se vydávají i ženy. Obtížné však bylo – být prvním. Bohužel, neúprosný osud povolává podle zákonů přírody na věčnost ony muže, kteří za dnes těžko pochopitelného rizika pootevírali lidem okna do vesmíru. V pátek 11. října dopoledne odešel do věčných kosmických dálek právě tento legendární sovětský kosmonaut, generálmajor Alexej Leonov, kolegy zvaný „Blondýn.“

Měl zatančit i moonwalk…

Zemřel muž, který se nesmazatelně zapsal do historie kosmonautiky svým prvovýstupem do volného vesmíru (Voschod 2, březen 1965) a posléze jako velitel posádky kosmické lodi Sojuz 19, která se v červenci 1975 v průběhu historického letu Apollo/Sojuz (ASTP) spojila s americkým Apollem pod velením Thomase Stafforda a položila tak základy budoucí spolupráce kosmických velmocí. Ano, to byl veterán tzv. 1. sovětského oddílu, mužstva z počátků pronikání do vesmíru. Dlouho se nevědělo, že byl svého času velitelem přípravy vybrané skupiny kosmonautů v programu „Luna“ a měl tak být i prvním člověkem na Měsíci. Američani, jak známo, ale právě před půlstoletím Sověty předběhli…Ještě v květnu stihl – byť už nemocen – oslavit své pětaosmdesáté narozeniny. Dnes tak z řad průkopníků kosmonautiky z éry letů kosmických lodí Vostok/Voschod a tedy l. oddílu či americké Sedmičky Mercury zůstávají mezi námi už jen dva lidé. Jsou jimi Boris Volynov a Valentina Těreškovová-Nikolajevová.

Hvězdy viděl pod nohama

Smrtka ovšem sahala po Leonovovi už mnohem dříve, a to právě už při prvním startu do vesmíru. Byť na svůj výstup do prostoru vzpomíná především jak na svůj nejkrásnější zážitek: „Nejsilnější zážitek, který mi osud dopřál, byly minuty, které jsem strávil v otevřeném vesmíru. Měl jsem možnost jako první člověk vidět zeměkouli z odstupu. To nikdo před tím neviděl. Když jsem od Pavla Běljajeva, který našemu Voschodu 2 velel, dostal povel „Jdi!“ vyletěl jsem z výstupní komory jako zátka… Co mě překvapilo jako první, bylo jasné a oslepující slunce. A pak hvězdy. Byly všude, nad hlavou i pod nohama a velmi jasné…“

Chtěli vystrčit prstíček

Projekt Voschod byl velkou inženýrskou i psychologickou improvizací. Sověti věděli, že má za pár týdnů (červen1965) v USA odstartovat kabina Gemini 4 s posádkou, kterou tvořili James A. McDivitt a Edward H. White, Jr., kteří mají podle plánu otevřít svoji loď kosmickému vakuu. Ed White pak má nejprve vystrčit ruku do prostoru a později se snad i postavit. O nějakém poletování mimo kabinu se ještě neuvažovalo, nicméně tento plán byl veřejně a dlouho dopředu znám, jak bylo pro Američany a NASA typické. Sověti se tak cítili povinni na tuto skutečnost zareagovat. A hlavně, pobyt mimo kosmickou loď byl důležitým mezníkem na cestě k Měsíci, a proto se o něj musely pokusit obě kosmické velmoci. Jak vzpomíná ve svých pamětech (Rakety a lidé III – Horké dny Studné války) konstruktér Boris Čertok, „…hodlali jsme americkému programu Gemini a Apollo čelit dvoumístným Sojuzem. Ale kdyže bude hotov! Nehledě na všechen optimismus Koroljova (…) bylo mnohým jasné, že Sojuz v roce 1964 neodstartuje. Chruščov tedy nařídil Koroljovovi, aby přizpůsobil kosmickou loď Vostok k letu až tří lidí! (…) Voschod se na nás svalil dost neočekávaně a zcela jasně zpomalil práce na Sojuzech…“

Velbloud uchem jehly

Největším oříškem úpravy jednomístného Vostoku na vícemístnou loď, v případě Voschodu 2 na dvoumístnou, bylo řešení přechodové komory pro výstup do vesmíru. Sověti, na rozdíl od Američanů, nemohli prostě odčerpat kyslík a otevřít poklop kosmické lodě. Jejich přístrojová technika a hlavně elektronika by totiž vakuum nepřežila. Proto inženýři vedení Pavlem Viktorovičem Cibinem přišli s návrhem přechodové komory. Ta byla nafukovací a umožňovala výstup kosmonauta z lodi bez vystavení interiéru vakuu. Tvořilo ji vlastně 40 válců z dvojité pogumované tkaniny, rozdělených do tří skupin – představte si například klasickou nafukovací matraci, srolovanou do roury. Ve složeném stavu byla komora zvaná Volga dlouhá pouhých 70 cm, po nafouknutí potom 2,5 m. Hmotnost „tunelu“ dosahovala 250 kg. A co bylo důležité: vnitřní průměr komory byl pouhopouhý jeden metr! Vzhledem k tomu, že s pobytem v kosmickém vakuu nebylo žádných zkušeností, nebyl skafandr Berkut také žádný zázrak. Šlo o skafandr tzv. měkkého typu s několika výztuhami kloubů. Hmotnost skafandru byla 20 kg, k čemuž se musel připočítat batoh s kyslíkovou jednotkou – dohromady tedy 21,5 kg. Pravda, Leonov svůj výstup touto komorou a v Berkutu nacvičoval mnohokrát nejen na Zemi, ale i v krátké beztíži při parabolickém letu Tu 104, ovšem ve vesmíru bylo všechno jinak.

Krize ve vakuu

Leonov strávil volnou plavbou v beztíži celkem dvanáct minut, ale protože mu ubývalo zásob kyslíku, musel se urychleně vrátit. „Slyšel jsem, jak mi bije srdce. Slyšel jsem, jak vzrušeně dýchám,“ vzpomínal potom. Let Voschodu 2 tak vešel do historie dvakrát. V první, oficiální verzi proběhlo vše na výbornou, tj. podle plánu. Ve druhé, která po létech postupně vyplouvala na povrch a v zásadě nikdy nebyla kompletně publikována, se odehrály přinejmenším tři tzv. mimořádné situace… První byla ta, že se kosmonautovi ve vakuu nafoukl skafandr natolik, že se nemohl vtěsnat zpět do přechodové komory. Nejhorší ale byly nafouknuté prsty rukavic. Leonov nebyl schopen dotknout se špičkami prstů jejich konečků, nemohl tak pořádně ohnout a sevřít ruce a tedy nic pořádně uchopit, a to ani madla na okraji tunelu, kterými se měl přitáhnout dovnitř...

Bojíte se vzkypění dusíku v krvi?

A Leonov? „Moje pokusy vlézt do „rukávu“ normálně, po nohách, jak bylo plánováno, se prostě nedařily. Nemohl jsem se za nic zachytit a přitáhnout. Na Zemi to šlo, chytit se, pokrčit nohy a přitáhnout se, ale v beztíži? Ne! Musel jsem jednat rychle. Sám od sebe jsem se rozhodl a snížil jsem tlak ve skafandru prakticky na polovinu. To bylo velmi nebezpečné, protože mohlo dojít k vzkypění dusíku v krvi a byl by konec… Ale nebyl čas, konzultovat to se Zemí ani s kolegou kosmonautem Pašou…“Celkem sedmkrát se kosmonaut pokusil vsunout do přechodové komory nohama napřed, jak měl nacvičeno. Nohama napřed proto, že v kosmické kabině bylo tak málo místa, že kdyby do ní vplul hlavou napřed, nemohl by se ve skafandru obrátit tak, aby se usadil v křesle. Nohama by také neuzavřel vnější poklop, pokud by selhalo jeho ovládání z kabiny a pak by opět hrozila dehermetizace kosmické lodi. Nicméně, i v podtlakovaném, splasklém skafandru to po nohách nešlo. A tak vše vsadil na jednu kartu – udělal šipku a vletěl do rukávu přechodové komory po hlavě…

Puls vyskočil na 190

Je 44 let poté. Sedíme s Alexejem Leonovem v někdejším dejvickém hotelu Praha a probíráme právě popsanou situaci. „Jak jste se tam mohl obrátit? Teoreticky to nebylo možné!“ Pořád nechápu. Tehdy pětasedmdesátiletý kosmonaut se na mě podívá modrýma, stále čilýma očima, a pak pokrčí rameny. „No, musel jsem…“ Řekl – musel jsem. Když jde o život, jde o vše… to je jasné. Ovšem obrátit se – to bylo strašně obtížné: „Puls mi vyskočil na 190! Slaný pot mi zalíval oči, i když se normálně nepotím,“ vzpomínal. Naštěstí stěny přechodové komory byly gumové, tedy mírně pružné, roztažitelné, byť byly zpevněné obručemi.

Šest litrů potu

Asi v 11.50 moskevského času se Leonov konečně vrátil do svého křesla v kabině Voschodu, zcela vyčerpaný. Ve skafandru měl po kolena potu, primitivní klimatizace se s tím nedokázala vypořádat. Udýchaně se ohlásil. Leonov: „Zarja, já Almaz 2, já Almaz 2. Úkol výstupu do volného vesmíru vyplněn!“ „Rozumíme“. „Já Almaz, jsem už v lodi!“ Zarja/Koroljov: „Almaz 2, blahopřeji vám k vyplnění programu! Díky, díky!“ Leonov byl velmi vyčerpaný, lékaři o něj měli strach – vždyť puls větší než 150 bývá smrtelný! Svalil se do křesla a proti všem předpisům a bez prověrky hermetičnosti otevřel hledí skafandru a kapesníkem si otíral oči, čelo – téměř bezvýsledně, pot z něj lil nadále. Ve skafandru měl až šest litrů (!) potu! Oba kosmonauti byli strašně vyčerpáni, zejména pak Leonov. Poté, zcela pochopitelně, s vědomím řídícího střediska, usnuli.

Stačila jiskra a uhořeli by

Mezitím poklesl tlak v nádržích se vzduchem ze 75 na 25 atmosfér, které udržovaly stabilní tlak v kabině. To nebylo zatím nic strašného, ale řídící středisko rozhodlo o návratu lodi nejpozději na 17. obletu. Co však kosmonauty vyděsilo, byl stoupající tzv. parciální tlak kyslíku uvnitř kabiny. Nominální tlak kyslíku měl být 160 mm rtuťového sloupce, teď však ukazatel šplhal do závratných výšek: 200, 300, 400, 430, 460… A 460 mm je už výbušná směs. Stačí jiskra… a dopadli by jako jejich kolega Bondarenko v barokomoře či později posádka Apolla 1. Uhořeli by.

Tak tomu se říká klimatická krize!

„Zpočátku jsme seděli jako zcepenělí, nic moc jsme dělat nemohli. Jen jsme snižovali vlhkost atmosféry a teplotu až na 10 až 12°?. Tak jsme proseděli sedm hodin a pak jsme – usnuli,“ vyprávěl Leonov. „Když jsme se probudili, tlak nám padal před očima, když před tím dosáhl 920 mm. Co se vlastně stalo? Protože loď byla dlouho orientována ke slunci jednou stranou, ohřívala se na té straně až na +150°?, na druhé působil chlad až -140°?. Vzniklá deformace způsobila, že vnitřní poklop po odstřelu „rukávu“ dobře netěsnil a systém regenerace vháněl do kabiny kyslík, který jsme nestačili spotřebovat.“ Tato tzv. „mimořádná událost“ bezprostředně ohrozila životy posádky. Nejenže mohli uhořet, ale při přistání mohlo dojít k dehermetizaci lodi a je otázkou, zda by to ve svých skafandrech bez úhony přežili. Vlastně jim pomohla náhoda. Leonov totiž ve spánku zavadil hadicí skafandru o páčku rozvodu kyslíku a tlak se rychle ještě zvýšil. Takto zvýšeným tlakem pak došlo k utěsnění poklopu a životní podmínky na lodi se vrátily do normálu.

Brzdící motor se nezapálil…

Tím ovšem trable Běljajeva a Leonova neskončily. Říká se, že do třetice všeho dobrého i zlého. To se mělo v případě posádky Voschodu 2 naplnit vrchovatě. Na 17. obletu bylo plánováno přistání a automatika dostala příslušné pokyny se Země. Jenomže – co čert nechtěl! Selhal systém automatické orientace v prostoru. Pravda, už se to stalo i v jiných případech, ale ne u kosmické lodi s posádkou. Brzdící motor se nezapálil! „Všichni čekali na zprávu o brzdícím manévru a přistání kosmonautů a automatika selhala. To byl šok. Opravdový šok! Spojili jsme se s řídícím střediskem v Jevpatorii a mikrofon si vzal Sergej Pavlovič, vypráví Leonov. ‘Kde sedíte? Kde se nacházíte?‘ ptá se. ‘My jsme nesedli, nepřistáli, my jsme nad vámi…‘ ‘V čem je problém?‘ ‘A my jsme popisovali, tak a tak… orientace selhala, motor nezapracoval…‘ ‘Vypnuli jsme automatiku. Dovolte přejít na ruční řízení! ‘ A dole ticho… šok…“

Vlci jejich stopu měli

Poprvé v sovětském kosmickém programu přistávala kosmická loď v režimu ručního řízení. Ve Voschodu to nebyla žádná legrace – zejména pro problémy s ruční – tj. vizuální orientací lodě vzhledem k nevhodně umístněnému přístroji Vzor v iluminátoru mimo dosah kosmonautů. Tato operace zabrala Běljajevovi cca 22 sekund a teprve pak mohl zapálit brzdící motor. Tak se stalo, že minuli místo přistání a zapadli do lesa v uralské tajze, přibližně 180 km od města Perm, daleko od obydlených míst. Přistáli tedy asi 2000 km od původně plánovaného bodu v saratovské oblasti. Ale mohli přistát i někde v Číně…Když se jim podařilo otevřít výstup s lodi, zapadli po ramena do sněhu. Přistáli a nevěděli, kde jsou. I když Leonov byl rodilý Sibiřan a Běljajev zkušený lovec, mohli je ohrozit vlci či medvědi, kteří jsou v předjaří zvláště hladoví a agresivní. Leonov vyprávěl: Paša mi povídá: „Kde jsme?“ A já na to: „asi někde u Jeniseje…“ „To znamená?“ „No, já v těchto místech byl. To pro nás za dva, tři měsíce přijedou se psím spřežením…“ Paša vylezl, já se za ním dívám a jen hlava trčí ze sněhu. Tolik sněhu tehdy bylo. A ticho kolem, vzduch tak svěží…Vyndali jsme radiostanici a já jsem začal morseovkou vyťukávat: vsjo normálno, my věrnulis… V – N – V – N, vsjo normálno…Nikdo nás ale neslyšel, až teprve Petropavlovsk-Kamčatsk, celých 9 tisíc kilometrů daleko nás uslyšel. A také Bochumská observatoř u Bonnu.

Už nad nimi skoro udělali kříž

Nemohli je dlouho najít. Havarovali? Jsou vůbec na živu? Moskevský rozhlas už pro jistotu vyhrával jen vážnou hudbu… Přežili noc v mokrém oblečení a pětadvacetistupňovém mrazu. Teprve druhý den ráno k nim na lyžích dorazil záchranný oddíl včetně lékaře, který na místě vybudoval malý srub. Teprve třetí den se k nim prosekali další záchranáři a všichni se na lyžích vydali k devět kilometrů vzdálené vyrubané mýtině, která posloužila jako improvizovaná přistávací plocha vrtulníku. Odtud je stroj dopravil do Permu. Anabáze prvního člověka, který se odvážil vyjít do volného vesmíru skončila. Dne 23. března Běljajeva a Leonova přivítala Moskva…

Místo Leonova zahynuli dubleři

Tenkráte, v pětašedesátém, měli Leonov a Běljajev kliku i díky své odvaze a chladnokrevnosti. Podruhé promáchla kosa kolem „Blondýna“ v červnu 1971. Shodou okolností měla posádka pod jeho velením, složená ještě z palubního inženýra Valerie Nikolajeviče Kubasova (Sojuz 6) a pilota Petra Ivanoviče Kolodina odstartovat k první družicové stanice Saljut a stát se tak historicky prvními dlouhodobými obyvateli kosmu. Co že se stalo? Překvapivě neprošla poslední předletovou lékařskou prohlídkou na Bajkonuru. Dva dny před plánovaným startem Sojuzu 11! U Kubasova totiž lékaři na rentgenových snímcích plic objevili nějaké skvrny. Jedna z nich byla o velikosti slepičího vejce. Pojali podezření, že by mohlo jít o tuberkulózu. Pro celou posádku to byla rána. Přes protesty Leonova i k velkému zklamání Kubasova a Kolodina byla základní posádka prozatím stažena z letu a ke startu se začali i připravovat první náhradníci, tzv. dubleři, tj. posádka Dobrovolského, Volkova a vědce Pacajeva. Náhradníci skutečně odstartovali a strávili na stanici tři týdny. Zatím na Zemi se mohli Leonovovi chlapci vzteknout. Nedlouho poté, co byl zabydlen Saljut 1 Dobrovolského posádkou, se ukázalo, že Kubasov je zcela zdráv a že ony „skvrny na plících,“ které je vyřadily z letu, byly jen skvrny na špatném filmu… Při přistání se ovšem vinou špatné funkce tzv. odvětrávacího ventilu tři kosmonauti letící bez skafandrů udusili a přistáli mrtví. Tak se stalo, že domnělá tuberkulóza Kubasova jim zachránila život… Alexej Leonov a Valerij Kubasov měli, jak známo, ještě jednu životní kliku a do vesmíru se podívali. Tvořili posádku Sojuzu 19, který se v létě 1975 spojil s americkým Apollem v rámci experimentu Apollo-Sojuz.

Přistání na Marsu čtvrtým slavným skutkem?

Byly to slavné chvíle. Přes všechny peripetie politické i ekonomické dnes USA a Rusko ve vesmíru při pilotovaných kosmických letech spolupracují nejen při dopravě astronautů na ISS, ale snad i na projektu nové, cislunární stanice kolem Měsíce jako přestupního můstku k návratu lidí na Měsíc. I tak bude Leonov především spojován s prvovýstupem do volného kosmického prostoru. Tento jeho přelomový čin z roku 1965 se totiž dá srovnat snad jen se startem Jurije Gagarina a prvními kroky Neila Armstronga a Buzze Aldrina po Měsíci před padesáti lety. Generála ruského letectva Alexeje Leonova pojilo až do jeho nedávné smrti s ještě žijícími americkými kolegy z letu Sojuz/Apollo Thomasem Staffordem a Vance Brandem letité přátelství. Není proto divu, že kondolence k jeho úmrtí přišla i z NASA a od Stafforda…

Je asi pravděpodobné, že Alexeje Leonova fakt, že neletěl na Měsíc, přebolel. Nedočkal se ani výsadku prvních lidí na vytouženém Marsu. Zato nám své představy zanechal ve svých obrazech, které tu s jako jeho barevný odkaz přetrvávají. Původně totiž chtěl být malířem…

(Autor článku Stanislav Kužel je renomovaný popularizátor kosmonautiky. Nedávno vydal dvě knihy, a to sice Kosmonautiku za oponou a Kosmonauti nula: Ti co nedoletěli.)