V roli spoluautora článku začnu poněkud osobním tónem. Stanislava Kužela, který napsal hlavní stať níže, znám dlouhá léta. Původně mi byl představen jako znalec informačních technologií, o nichž dokázal poutavě a srozumitelně psát, a to i v případech, kdy šlo o složité novinky a kdy musel vše nejdřív prostudovat. Dělo se tak vícekrát i pod časovým tlakem, což je obzvlášť obdivuhodné. Později jsem s překvapením zjistil, že je zároveň velkým popularizátorem letectví a zvláště expertem na kosmonautiku, o níž píše knihy. Podnikal odvážné reportážní cesty. Byl tam, kam proniklo jen málo cizích novinářů před ním, a mluvil i s velikány. Jedním z nich byl i nedávno zesnulý kosmonaut Alexej Leonov, první člověk, který vystoupil do otevřeného vesmíru. Standa mu věnoval svůj nedávný článek (k přečtení zde). V něm jsem se s velkým úžasem dočetl a následně si uvědomil, že Leonov jako první homo sapiens neviděl hvězdy jen nad sebou jako miliardy lidí před ním, ale i přímo a bez jakýchkoliv bariér pod sebou. Vzpomněl jsem si okamžitě na slavnou báseň, která mě svou silou oslovila někdy už před 35 lety a kterou jsem si celou dobu v duchu – bez souvislosti s kosmonautikou – často připomínal. Jejím autorem je slavný švýcarský malíř Paul Klee, inspirátor mj. Josefa Čapka a Františka Hudečka. Zvláštní je, že název souverší zní číselně: 1915. V tomto válečném roce byly hvězdy pod nohama horečnatá surreálná vidina, umělce mohli považovat za blázna a za přepjatého expresionistu. Jeho vizi však realisticky uskutečnil Leonov v roce 1965, přesně padesát let poté. Kratičká báseň v překladu do češtiny zní: „Má hvězda vyšla mi hluboko pod nohama. Kde v zimě dlí má liška? Kde spí můj had?“ (originál lze nalézt zde). Alexej Leonov, který naplnil jak prorocký sen jednoho umělce, tak odvěké tužby lidstva, za zmínku českým médiím nestál. Na pohřbu mu však nebyla bohužel vzdána ani náležitá mezinárodní oficiální úcta. Existuje snad tolik příležitostí, jak pocítit celoplanetární sounáležitost? K čemu že máme Organizaci spojených národů?
Zbyněk Hutar
Ve stoje se poklonil i astronaut Stafford (89 let)
Dne 15. října se lidstvo na hřbitově v Mytišči u Moskvy rozloučilo s prvním pozemšťanem, který opustil bezpečí kosmické lodě a zařadil se tak vedle Gagarina, Armstronga a Aldrina mezi největší dobyvatele vesmíru. S Alexejem Archipovičem Leonovem se přišli rozloučit nejen ruští (respektive ještě sovětští) kosmonauti, ale také zahraniční účastníci kosmických letů, včetně tzv. interkosmonautů a amerických astronautů, kteří jsou (či byli) v Rusku ve výcviku pro lety na ISS. Z prvního oddílu sovětských kosmonautů (tzv. gagarinovského) se s Alexejem mohli rozloučit už jen Boris Volynov (84 let) a první žena ve vesmíru, Valentina Těreškovová (82 let), která přednesla i smuteční projev. Co je ale hodné pozornosti, je fakt, že se svíčkou v ruce a ve stoje se obřadu zúčastnil i devětaosmdesátiletý (!) americký astronaut Thomas Stafford, veterán amerického programu Gemini a Apollo (Gemini 6A, Gemini 9, Apollo 10), kterého s Alexejem Archipovičem pojilo pevné přátelství od poloviny sedmdesátých let minulého století. Tehdy byli oba veliteli kosmických lodí Sojuz 19 a Apollo, které se při prvním sovětsko-americkém společném kosmickém letu v červenci 1975 spojily na oběžné dráze Země a položily tak základy i té dnešní mezinárodní spolupráci v kosmu.
V srdci zůstali věřícími
Bohužel, v našich mediích jsem nejen o pohřbu Leonova, natož o přítomnosti takových osobností světové kosmonautiky, jako je Tom Stafford, nenašel ani zmínku. Jako by někomu vadilo i zmínit se o hlubokém přátelství ruského a amerického astronauta, které přežilo 44 let všelijakých politických peripetií. Ano, vesmír mění pohled na dění na Zemi a většinou i samotného člověka. O tom například hovořil Leonov ve znovu připomenutém interview pro pravoslavný časopis FOMA, kde mj. debatoval o tom, zda on a jeho druzi byli věřící. Leonov přiznal, že oni to měli v podstatě od státostrany (KSSS) zakázáno, ale všichni prošli křesťanskou výchovou a také se tak k sobě chovali. Leonov dokonce svého času nechal propašovat ikonu, kterou dostal ve Francii, na kosmickou stanici.
…a to říkali ne nějací humanisti, ale lidé technického vzdělání
V této souvislosti Leonov vzpomínal na pobyty u Stafforda v rodině: „Nedávno jsem byl u Staffordů na návštěvě. A když jsme sedli za stůl, jeden z jeho synů pronesl modlitbu... S Tomem jsme letití přátelé od roku 1975. Jednoho ze svých vnuků pojmenoval Alexejem na moji počest a já vnučku na počest jeho dcery. Navíc nedávno Tom osvojil dva ruské chlapce z dětského domova ve Frunze. Dnes jsou kluci Mike a Stas jedněmi z nejlepších žáků školy... Víte, let do vesmíru, to je tak převratný zážitek, který s vámi totálně otřese, zejména v duši, ve vnímání světa, vesmíru. Mluvil jsem o tom s mnoha kosmonauty, a všichni s úžasem a dojetím hovořili o tom, jak je let do kosmu změnil. A všichni, ať strávili ve vesmíru jen pár hodin, měli jednu a tu samou myšlenku: Zemi, její božskou výjimečnost a krásu je nutno chránit! A to říkali ne nějací humanisti, ale lidé technického vzdělání... Když jsem tehdy, v pětašedesátém roce, vylezl z kosmické lodi, hvězdy byly nejen nade mnou, ale i pod nohama, všude kolem! A pode mnou byla planeta Země. A jen obtížně jsem se zbavil pocitu, že atmosféra Země je jen taková tenká slupka, jako je přiložený pauzák na výkresu. A napadne vás – co že my to děláme, když tuto nádheru ničíme? Tyto zážitky člověka velice změní. Víte, když se my, kosmonauti či astronauti, sejdeme, nerozlišujeme se na bílé, černé, barevné, na Rusy, Američany, Evropany, Asiaty... My všichni jsme děti Země, děti Boží. Bez startu do vesmíru bychom asi jen obtížně pochopili tento prostý fakt...“
Lidi, kteří jdou příkladem, nelze nahradit
Bylo by dobré, kdybychom výše uvedená slova brali jako odkaz právě odešlé legendy kosmonautiky. Lidé jako Leonov, stejně tak jako Gagarin, Těreškovová, Glenn, Armstrong, Cernan či Stafford, byli pro mnohé hrdiny minulé epochy. Sám Alexej Archipovič řekl, že svět nemůže žít bez hrdinů. Lidstvo nemůže zkrátka žít bez lidí, kteří jdou příkladem i v dnešní (nejen médii) rozbouřené době.
Stanislav Kužel je renomovaný popularizátor kosmonautiky. Nedávno vydal dvě knihy, a to sice Kosmonautiku za oponou a Kosmonauti nula: Ti co nedoletěli.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
