V roli spoluautora článku začnu poněkud osobním tónem. Stanislava Kužela, který napsal hlavní stať níže, znám dlouhá léta. Původně mi byl představen jako znalec informačních technologií, o nichž dokázal poutavě a srozumitelně psát, a to i v případech, kdy šlo o složité novinky a kdy musel vše nejdřív prostudovat. Dělo se tak vícekrát i pod časovým tlakem, což je obzvlášť obdivuhodné. Později jsem s překvapením zjistil, že je zároveň velkým popularizátorem letectví a zvláště expertem na kosmonautiku, o níž píše knihy. Podnikal odvážné reportážní cesty. Byl tam, kam proniklo jen málo cizích novinářů před ním, a mluvil i s velikány. Jedním z nich byl i nedávno zesnulý kosmonaut Alexej Leonov, první člověk, který vystoupil do otevřeného vesmíru. Standa mu věnoval svůj nedávný článek (k přečtení zde). V něm jsem se s velkým úžasem dočetl a následně si uvědomil, že Leonov jako první homo sapiens neviděl hvězdy jen nad sebou jako miliardy lidí před ním, ale i přímo a bez jakýchkoliv bariér pod sebou. Vzpomněl jsem si okamžitě na slavnou báseň, která mě svou silou oslovila někdy už před 35 lety a kterou jsem si celou dobu v duchu – bez souvislosti s kosmonautikou – často připomínal. Jejím autorem je slavný švýcarský malíř Paul Klee, inspirátor mj. Josefa Čapka a Františka Hudečka. Zvláštní je, že název souverší zní číselně: 1915. V tomto válečném roce byly hvězdy pod nohama horečnatá surreálná vidina, umělce mohli považovat za blázna a za přepjatého expresionistu. Jeho vizi však realisticky uskutečnil Leonov v roce 1965, přesně padesát let poté. Kratičká báseň v překladu do češtiny zní: „Má hvězda vyšla mi hluboko pod nohama. Kde v zimě dlí má liška? Kde spí můj had?“ (originál lze nalézt zde). Alexej Leonov, který naplnil jak prorocký sen jednoho umělce, tak odvěké tužby lidstva, za zmínku českým médiím nestál. Na pohřbu mu však nebyla bohužel vzdána ani náležitá mezinárodní oficiální úcta. Existuje snad tolik příležitostí, jak pocítit celoplanetární sounáležitost? K čemu že máme Organizaci spojených národů?

Zbyněk Hutar

Ve stoje se poklonil i astronaut Stafford (89 let)

Dne 15. října se lidstvo na hřbitově v Mytišči u Moskvy rozloučilo s prvním pozemšťanem, který opustil bezpečí kosmické lodě a zařadil se tak vedle Gagarina, Armstronga a Aldrina mezi největší dobyvatele vesmíru. S Alexejem Archipovičem Leonovem se přišli rozloučit nejen ruští (respektive ještě sovětští) kosmonauti, ale také zahraniční účastníci kosmických letů, včetně tzv. interkosmonautů a amerických astronautů, kteří jsou (či byli) v Rusku ve výcviku pro lety na ISS. Z prvního oddílu sovětských kosmonautů (tzv. gagarinovského) se s Alexejem mohli rozloučit už jen Boris Volynov (84 let) a první žena ve vesmíru, Valentina Těreškovová (82 let), která přednesla i smuteční projev. Co je ale hodné pozornosti, je fakt, že se svíčkou v ruce a ve stoje se obřadu zúčastnil i devětaosmdesátiletý (!) americký astronaut Thomas Stafford, veterán amerického programu Gemini a Apollo (Gemini 6A, Gemini 9, Apollo 10), kterého s Alexejem Archipovičem pojilo pevné přátelství od poloviny sedmdesátých let minulého století. Tehdy byli oba veliteli kosmických lodí Sojuz 19 a Apollo, které se při prvním sovětsko-americkém společném kosmickém letu v červenci 1975 spojily na oběžné dráze Země a položily tak základy i té dnešní mezinárodní spolupráci v kosmu.