Lidé mají pocit, že jim naopak někdo vnucuje umělé konstrukty, které jsou jim protivné, nesnesitelné a hranaté. A z těchto pocitů a postojů roste nový vztah k vlastenectví. Netýká se to pouze naší země, ten proces je vidět všude u sousedů a koneckonců v celé Evropě. Evropa národů dává mnohem větší smysl než současná šlichta bezpohlavních pletichářů.

Vlastenectví představuje zdravý vztah k nejbližším, k tomu co nás stavělo na nohy. Vztah k mámě, tátovi, k ženě, k vlastním dětem. Vztah k poznaným bližním. Vztah k rodině, a to i v širokém smyslu slova. Vztah k jazyku, rodišti, k lidem, jež bydlí na území, kde se pohodlně domluví rodným jazykem. Jednoduše k těm, kterým jsme oporou a kteří jsou naopak oporou nám. K těm, jež jsme ochotni bránit i s nasazením vlastního života a tedy s nimi sdílet dobré i zlé.

Ale také k těm, kteří nás předešli v úsilí, k předkům. Jsou jich nesmrtelné zástupy a pokud je budeme připomínat a ctít téměř jako vlastní rodiče, budeme rozumět vlastním kořeům. Jsou často opředeni mýty, ale i ty v nás žijí a nejsou-li zvrácené, není třeba je ničit. A patří mezi ně velcí panovníci a vojevůdci, stejně jako ochránci tradic, češtiny a smyslu národního života. A samozřejmě nekonečné množství těch, kteří do úmoru pracovali a umírali, aby ostatní mohli žít.

Vlastenectví vytváří  zázemí, napomáhá jistotě a sebevědomí při konfrontaci s domnělým i skutečným nebezpečím. Jsme občany zemí Koruny české. Komunikujme vlídně s cizími, s velmocemi, a klidně i s bruselským cirkusem. Buďme však sami sebou a nenechme si vnucovat cizí zájmy.  Na svém území buďme pány, kteří přijímají jiné pouze za předpokladu, že přišedší dodržují naše pravidla.