Slova jsou a je s nimi potíž. Protože mohou být svatá, ale taky všední, laciná a planá. Mohou být vzácná, ale i tuctová, nudná či prázdná. A mohou být plná a taky dutá. Nabubřelá a skromná. Noblesní či buranská. Dobrá a zlá. A přetékavá, chamtivá, pitomá, primitivní, špinavá, úzká, kulatá, hranatá, burleskní, hubená, hrbatá, placatá, odporná, démonická, podezřelá, temná, zrádná, úlisná, jedovatá, hořká, křivá, měkká, tvrdá, závistivá, lstivá. Ale taky důstojná, přímá, pravdivá, čistá, nadějná, povzbudivá, průzračná, upřímná, rovná, veselá, srdečná, laskavá, přející.

A my ta slova potřebujeme! Přerovnávat, skládat, chápat. A potřebujeme k tomu lidi. Ty co to dělají stejně jako my. Lidi, kteří mluví, píší, čtou a naslouchají a pak přerovnávají a zase skládají. Znovu a znovu. Chtějí rozumět sobě, okolí a třeba i vesmíru. A chtějí také pochopit Tebe, cenzore, manipulátore, dezinformátore, kádrováku. Chtějí rozumět Tvému strachu ze svobody slova.

S cenzorem a kádrovákem není dobře na světě. Kádrovák o svůj charakter láme jiné a cenzor zas rozbíjí ty větné skládanky, slovům dává náramky a ničí a ničí. Ale slova se nedají zničit. Nedají se rozlámat, spálit, rozpustit. Jsou jako částice atomu. Znovu je vykopeš, chytíš ze vzduchu, zamrazí Tě v zátylku. Jsou věčná. Často jsou pouze neobjevená a čekají na člověka.

Pohrdejme kádrováckou živností a pohrdejme cenzory. A snad jich i litujme. Oni sami nevidí svůj konec, ale my ostatní začasté jsme zjistili, že moc lidská je krátkodechá a její pýcha zaslepuje. Ten jejich normalizační strach z divokého a svobodného skládání slov je samé usvědčuje ze zlých skutků. Vezměme je svobodnými slovy po hlavách, abychom ukrátili jejich čas.

Cenzura za období 1945-1990

1947
Na poradě vedoucích funkcionářů ministerstva vnitra se 19. prosince 1947 shodli funkcionáři zainteresovaných úřadů, že budou zjišťovat závadnost tisku, Vzniká požadavek na vytvoření instituce oficiální cenzury, která by fungovala podle přesně stanovených pravidel.