Již od roku 1989 si ve školství klademe stále stejné otázky, které bohužel zůstávají koncepčně nevyřešeny a neustále se vrací zpět jako bumerang. Není potom divu, že celý rezort upadá, přešlapuje na místě a nebo se při každém dalším volebním období točí v kruhu.

Samozřejmě, vyřešit kariérní řád učitelů, financování škol, stanovit optimální strukturu oborů a k nim navázané financování s případnou podporou nebylo jednoduché. Ovšem řízení resortu selhalo v základních otázkách, když nedokáže účinně podporovat funkce školy v podobě výchovy, vzdělávání, ale také např. selektivní úloze při rozdělování žáků do jednotlivých typů škol. Jinými slovy, státní zakázka vzdělávacímu systému je natolik nejasná v podobě „kompetencí“ a celý systém v podobě struktury škol natolik neřízený, že  nemůže dávat optimální výsledky.  Navíc, neustále se měnící směr od polytechnického vzdělávání ( se samozřejmou úlohou matematiky) , přes co nejdelší obecné vzdělávání, humanitní vzdělávání a znovu s deklarovanou podporou polytechnického vzdělávání s množstvím všech možných „přílepků“ v podobě mediálních výchov a dalších, které už nemají v rozvrhu žáků ani místo, dále vnášejí více a více chaosu. Nakonec  se lze domnívat, že podporováno je úplně všechno a nebo vlastně nic.

Často se stává, že dříve, než najdeme odpověď na otázku „Co vlastně chceme ?“ zjistíme, že dobou již byla otázka zodpovězena. Jako například, když mnoho odborníků mluvilo o nutnosti naučit žáky informace pouze vyhledávat a nepředkládat tak ve škole informace jako takové. Dnes je jasně vidět, že tento typ myšlení selhává, žijeme v hyperinformační době a to bohužel často informací zavádějících, ne-li klamných. Žák tak musí dostat ve škole určité nutné penzum pro orientaci v daném oboru, ale také schopnost z těchto informací vytvářet logické vazby. Jak jinak takové vazby konstruovat než na podkladě matematiky.