Vyznačují se tím, že když nastal sameťák, byli rozhněvanými mladými muži. A to jim zůstalo, i když, pravda, se i jim již vlasů začalo poněkud nedostávat. Samozřejmě že jsou nepřáteli komunismu, problém je, že k němu nemohou mít takový vztah, jako třeba já. Když mi pomohl po roce 1968, abych se přemístil na třináct let od leteckých motorů do Strojní a traktorové stanice, kde se mi nemohlo nic stát, protože se o mě pečlivě staral sám náčelník STB v Olomouci.

Zkrátka - uvedení, dnes již poněkud přezrálí hoši nemohou mít odpor k dějům před sametovým převratem opravdový, jen tak trochu kašírovaný, podle Wericha socialisticky realistický, charakterizovaný v malířství tak, že malíř maluje tak, jak a co čte. Ne tak, jak to vidí nebo cítí.

Řekl jsem si, že uvedeným dvěma učiním radost. Alespoň někdy. A protože horují pro jednoho z kandidátů prezidentství, a navíc jim učarovala uniforma a fousy, učiním jím tu radost oznámením, že já mám radost, že na Hradě budeme asi zase mít soudruha prezidenta a soudružku prezidentku. A navíc takového prezidenta, jakého jsme neměli ani za komunismu: Co dokázal obětavě sloužit postupně oběma světovým režimům. Když navíc mu bude na Hradě oporou soudružka politružka.