Dokonce po schůzce s prezidentem oznámil, že si prezident přeje promluvit si s každým, koho pan prof. Fiala na ministerský post navrhl. Uvedl také, že v jednom případě s navrhovaným nebude souhlasit. Pan profesor Fiala k tomu uvedl, že zatím nehodlá na svém návrhu na složení vlády nic měnit.

Na těchto vyjmenovaných postupech se mi nezdá nic divného. Tím spíš ale vidím jako prospěšné, aby si prezident s dotyčným, k němuž má výhrady, promluvil.

Mezi rozumnými lidmi by se tedy za podobných okolností konstatovalo, že bude užitečné si počkat na závěry pohovorů.

V naší společnosti znásilňované ve veřejném prostoru médii a politology (a nejen jimi) ovšem musíme zatím tolerovat, že obojí ke svému životu potřebují každou věc otlachat, ačkoli k tomu, aby udělali jakýkoli opravdový závěr, často podklady nemají. Zejména média se živí vytvářením někdy až nedýchatelného informačního smogu. Zkrátka program médií být nějaký musí, přece nemohou noviny nebýt, co by potom novináři dělali. Nejjednodušeji se smog vyrábí, když je možno někoho napadnout, zesměšnit, zhanobit. Takové případy se dobře zveřejňují. Že ale se do tohoto smogu nevejdou informace, o které bychom, my občané, měli zájem, třeba o úspěších a neúspěších jednotlivých zemí euro zóny, to nevadí. A abychom byli nezkresleně informováni o zemích, nad jejichž politikou EU zrovna nejásá, to už vůbec ne. V tom smyslu se od totáče zase až tak moc nezměnilo. Když mi někdo řekne, že máme demokracii, pak uvedu, že k jiné, než totalitní jsme ještě nedospěli. Že jsme snad teprve v jakémsi vývojovém demokratickém procesu. Když někdy zpovzdálí slyším chrlení některých redaktorů třeba v rozhlasu, vzpomenu si i na pověstnou sovětskou gavarilku a rádio Jerevan.