Důchodové systémy největších ekonomik Evropské unie jsou z podstatné části založeny na spoření ve fondech. V Německu existuje zaměstnanecké důchodové pojištění a individuální kapitálové důchodové pojištění. Ve Francii hraje důležitou roli systém povinného zaměstnaneckého penzijního pojištění, který je doplněn dobrovolným individuálním nebo kolektivním soukromím připojištěním. V Itálii zas z významné části spoléhají na uzavřené a otevřené penzijní fondy. Podobné je to i v celé řadě dalších evropských zemí.

Spoření ve fondech bylo založeno na nezpochybnitelné výhodě, kdy kromě naspořených peněz se generovaly úrokové výnosy z úspor. Konstruktéři důchodových systémů předpokládali, že dlouhodobé generování úrokových výnosů zajistí dostatek peněz na penze. Bohužel však nepočítali s tím, že bychom mohli dlouhodobě žít v systému s nízkými či dokonce zápornými úrokovými sazbami.

Důchodové fondy musí splňovat přísné podmínky regulace, které výrazně svazují ruce při investování. Výsledkem je, že mnohé fondy v posledních letech zhodnocují prostředky pomaleji, než je likviduje inflace. Některé důchodové fondy dokonce snížily svou hodnotu i v nominálním vyjádření. V konečném důsledku tak lidé přichází o reálnou kupní sílu svých úspor.