Malým dětem nezbývá než věřit matce, že tatínkovi se říká tatínek a jí maminka. Učiteli děti také musí věřit, že tohle je Bé, tohle je Á a když se to napíše dvakrát po sobě, tak je to bába. A každý z nás věříme, že zítra také vyjde slunce. Většinu životních i vědeckých poznatků a zkušeností skutečně přebíráme od druhých, věříme jim. Náš vlastní života běh nám pak ukáže o čem je spíš třeba pochybovat, než čemu slepě věřit. Z mé generace "dříve narozených" jsme také mnozí uvěřili ideji socialismu, která se ale v praxi ukázala něčím zcela jiným a zůstává pro někoho maximálně jako určitý ideál, nikdy tedy uskutečnitelná záležitost. Tato víra se od náboženství lišila pouze v tom, že slibovala nebe už na zemi a nikoli kdesi v zásvětí.  

Jeden z mála kvalitních ministrů školství, které jsme od listopadu 1989 u nás měli, disident, vysokoškolský profesor Jan Sokol, jednou definoval křesťanskou víru jako "bázeň boží". Což znamená: řiď se člověče křesťanskými požadavky, protože bůh na Tebe stále dohlíží a on to bude, kdo na konci jím stvořeného světa definitivně rozhodne, jak bude naloženo s tvou nesmrtelnou duší.  

Nepochybně: křesťanské desatero zahrnuje některé principy, které platí všeobecně - třeba přikázání "nepokradeš" nebo "nezabiješ". Kdyby se jimi skutečně každý řídil, nebylo by je třeba vyhlašovat právě tak, jako třeba nikde není vyhlašována povinnost člověka dýchat. A platí také, že skutečně praktikující věřící (kterých u nás zase není tak mnoho!) patří k té slušnější části našich občanů, byť i oni jsou lidé chybující. Rozhodně si zasluhují mnohem víc úcty než tzv. ateisté, kterým se jedná jen o to, aby měli doma teplo, plný břich a mohli u piva nebo na pavlači nadávat na poměry. Nemluvím o náboženských fanaticích, kteří pro svou víru jsou schopni zabíjet jinověrce, ať už se kryjí jakoukoli vírou.  

Leckdo hledá v náboženství odpověď na otázku: je něco, co nás přesahuje? Co je "nad námi", co si nedokážeme vysvětlit? Opodstatněnost takového tázání plně uznávám. Podle mého soudu ale už v sedmnáctém století podal výstižnou krátkou odpověď holandský osvícenský filosof Baruch Benedikt Spinoza, slovy: "Můj bůh jmenuje se příroda". Ta nás - lidstvo - skutečně přesahuje. Byla tu před námi, bude tu i po nás. A smím-li si ji jaksi personifikovat, je jí úplně jedno, jestli tady nějaké lidstvo je, nebo není. I přes naše velmi silné zásahy, ona si vždycky nějak poradí.