A takhle to má taky být?

Stále zřejměji však vyplývá na povrch, že pro multikulturní kadlub mísících se národů, jímž Brazílie nepochybně je, bylo uspořádání Olympijských her přece jen trochu velký bochník. Zpolitizovaná šou ve stylu starořímských chlebů a her v mnoha směrech připomíná divácké orgie, jimiž odcházející zdegenerovaná římská civilizace krmila vyprahlé duše občanů nechápajících vývojové souvislosti, ale žádajících představení, kde povolí uzdu frustracím každodenního boje o chleba. A nějakou tu krev samozřejmě, prolitou nikoli z vlastních žil.

Technologie pokročily. Staří Římané neměli televizi. Naše generace „euroobčanů“ a dalších globálních „novonárodů“ ji má. A nejsofistikovanějšími dopingy „šlechtění“ sportovci se rvou o čest svých zemí, stejně jako o své profesionální kariéry. Hranice možností lidských těl jsou atakovány do maximální únosnosti, leckdy i překračovány. Takže i bolest a krev je vidět. Hrůzostrašné pády cyklistů a cyklistek (zcela „čisté“ odvětví), komplikované zlomeniny polodětských gymnastů a gymnastek – prostě každý si u tv obrazovek přijde na to své. Na to, co má být vidět, čím se mají mysli diváků zabývat po dobu dvou týdnů a zapomenout na denní realitu.

Zavřete ústa, nedýchat(!) a udělej (urob) si sám….

To, co vidět být nemá, jen občas probleskne nikoli headlineovými médii. Třeba doporučení pohodových brazilských pořadatelů účastníkům regat, kdy 1,5 milionkrát překročené hygienické normy pobřežních vod, kde se odehrávají zatím tréninky, brzy však i soutěže jachtařů a surfařů se dají neutralizovat prostým zavřením úst, aby sportovcům nepršely přímo na jazyk zcela regulérní splašky. Kdo bude dýchat nadále a provokativně i ústy, jeho věc a následné ataky zažívacích potíží si prostě způsobil sám.