Jsme národ nebo jacísi trpění podnájemníci?

Předchozí ústavy našeho státu vždy jmenovaly Český a Slovenský národ jako suverény (pány v zemi). Ať už ústava ČSSR nebo ČSFR se zejména v preambulích a základních ustanoveních zmiňovaly o národech, národních záležitostech, národních orgánech.

Současná Ústava ČR nezmiňuje v preambuli, žádné hlavě, žádném bodu Český národ. Vypadá to tak, že dle platné Ústavy vlastně ani národem nejsme. Jsme „občany Čech, Moravy a Slezska“, jak se praví v preambuli základního dokumentu. Lid, nikoli národ. Občané, co jsou si mj. „vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k Lidským právům..., jako součást rodiny evropských a světových demokracií...“

Jeden by rád věřil, že aspoň ona odpovědnost „vůči druhým“ se v Ústavě automaticky myslí jako těm druhým spoluobčanům České republiky. Ale co potom v textu preambule pohledává ona „rodina evropských a světových demokracií“. A je ta rodina harmonicky laděná? Nějaká větší i se strýci a tetami? Jsme tam vnímáni jako dospělí, či děti, za něž se musí rozhodovat? Spratci?

Zdá se, že metaforický záměr se autorům textu (jde-li skutečně o metaforu...?) moc nevydařil. Výkladů se nabízí povícero a záleží vlastně jen na „vykladačích“.

I ta lidská práva v preambuli lze různě nahlížet. Třeba dle Istanbulského protokolu, evropskými nařízeními z Bruselu, podivně „nezávazných“, leč europslanci podepsaných listin o řízené migraci apod. Inu, jsme si přece vědomi své „odpovědnosti vůči druhým“, stojí v Ústavě.