Podvod prostý

Zatouží-li běžný občan po výsledku cizí práce, který si sám neumí vyrobit, řekněme po automobilu, zahradním bazénu či chatě, jednoduše si jej koupí. Nemá-li dostatečné finanční prostředky z životních úspor, může si vypůjčit, vzniklý dluh potom poctivě splácí. Jestliže by takový dluh nebyl schopen splácet, soud jej k tomu přiměje, třeba i zabavením věci, za účelem uspokojení věřitele. Provinilec může skončit i ve vězení. Hovoříme stále o běžném občanovi. Je-li však občan zároveň sobotkovcem, placení se vyhne tím, že veškerou svou energii vrhne do činnosti v politice.

A tak sobotkovci, jimž se u nás říká též zcela irelevantně sociální demokraté, co zatoužili v devadesátých letech minulého století po nemovitosti nazývané Lidový dům, si na uplatnění svých nároků najali služby právníka, JUDr. Altnera. Jakkoli vykladači ohebných paragrafů jsou velmi polemická profese, je to přece jen činnost uznaná, legální, za jejíž služby se normálně platí. Pan Altner tedy předmětnou nemovitost pro naše sobotkovce na státu vymohl, to však nemohl tušit, že si s politickými predátory pěkně „naběhl“. Ne, že by snad tou dobou neměli peníze. Jednoduše se rozhodli neplatit. Inu, který lupič by snad svůj lup platil, že ano…?

Následující právní spory se táhly neuvěřitelných šestnáct let, nakonec však byli sobotkovci právoplatně odsouzeni nejen k placení tučného palmáre, ale též k placení smluvně(!) ošetřených úroků z prodlení. Občan by při takovém počínání skončil dávno obraný na kost a pohledu na svět plný „hodnot“ by se dávno věnoval zpoza mřížovaných okének. Nikoli však parta podvodníků, sobotkovců.

Podvod na druhou

Ti se totiž už v průběhu nekonečného procesu věnovali pilně své druhé přirozenosti – oblbování, slibování a lhaní. Vyneslo jim to vítězství ve rvačce o koryta nad sobotkovci z gangu ODS (nazývaných zde topolánkovci, langrovci či nečasovci) a v džungli české kotliny se ujali vlády. To znamená obšancování nejdůležitějších mafiánských pozic rovněž u veselé instituce zvané Nejvyšší soud.