Další „svátek“ sportu zvaný ze setrvačnosti Olympiáda bude pokračovat až napřesrok v létě. „Pokrok“ asi nelze zastavit, objeví se nové disciplíny, vyvoleným bude nadále tolerováno vysmívání se světu třeba „čistým“ dopingem.
Ano, bylo to úžasné, ale taky – zkrátka – jakou „váhu“ má dnes medaile?
Samozřejmě by bylo pokrytecké neobdivovat se jednotlivým hrdinům Olympiády jako jsou třeba Martin Fourcade, Ester Ledecká nebo třeba týmům německých či ruských hokejistů. Ale celkově bohužel Olympijské hry chřadnou a trpí rozkladem vlivem politických čachrů, do nichž se nechávají zatahovat hlouběji a hlouběji jednotlivé národní olympijské výbory, různé svazy, na sport napojení sportovní bafuňáři a dokonce i jednotliví sportovci.
Jakou skutečnou váhu mají olympijské medaile vítězů národních týmů z Norska, když je všeobecně známo, že 6 000 balení povoleného dopingu bylo skutečně zkonzumováno norskými vytrvalci, jimž však k nepokrytému vysmívání se fair play stačil vždy „štempl od doktora“? Jakou váhu mají i ty ostatní medaile, když byl sportovní svět zbaven konkurence čistých sportovců z Ruska, k jejichž neúčasti, jak se ukazuje, stačila pouhá pomluva a jejichž reprezentace nebyla rehabilitována ani po absolvování soudní dohry v Lausanne?
Média byla zaplavována až směšně obskurními trapnostmi, jako třeba o dopingu ruského curlera, vše nasměrováno jen ke kýženému konci fantasmagorického tažení proti Rusku. Aby byli ruští sportovci co nejvíce znechuceni, poníženi, aby jim ani na konci olympijského klání nebyla dána možnost hrdě zvednout svou vlajku, po celou dobu pak neslyšet svou státní hymnu.
Českou hymnu by nám zahráli, ale bylo by to „nemorální“, tak radši nic.
Byly však k vidění i světlejší okamžiky. Sportovci mezi sebou a také diváci neprojevovali žádnou zášť či opvržení vůči sobě navzájem, ruskou státní hymnu si nakonec po vítězném utkání s Němci zazpívali sami Rusové i s částí publika. A ta část, která nezpívala, aspoň s respektem nechala ruskou státní hymnu doznít.
Kolotoč zimních sportů však ještě nekončí, posunuje se dál, takže třeba v Soči skvoucí se klenot českého sportování biatlon má před sebou ještě závěrečné závody světového poháru, jeden z nich třeba v ruské Tjumeni. A konečně! Konečně je zde možnost pro zpolitizované trpaslíky, kteří sice sami náročné tréningy neabsolvují, ale sedíc na penězovodech a organizaci českého biatlonu, ucítili příležitost „zdůvodnit“ a „vysvětlit“ milovníkům tohoto sportu, proč do Tjumeně na měření sil s Rusy nepojedou.
Podle šéfa českého biatlonu Jiřího Hamzy to nebude proto, že by snad naši sportovci vykazovali slabší výkonnost než před lety. Nikoli proto, že sportovně momentálně abstinující hvězda Gabriela Koukalová je prostě mimo hru. Ani proto, že třeba čistý biatlonista Anton Šipulin má na to, že si (možná, kdo ví…) „naše chlapce“ kdykoli namaže na chleba. Kdepak o sportovních výsledcích to prý není….
Vyhánění čerta ďáblem
Je to totiž o morálce, dí „svatý“ Hamza. No, morálka panu Hamzovi jde. Koneckonců už dříve prohlásil, že české tažení proti dopingu je koordinováno s kolegy z Norska či USA. Zřejmě tedy koordinujeme protidopingový tlak s těmi, kteří dopují prokazatelně nejvíce a ještě se hloupým Čechům a vůbec světu smějí. I Gabriela Koukalová se již v minulosti dala slyšet, že by tedy ruskému medailistovi nepodala ruku.
Bylo by velmi pikantní, kdyby zdraví paní Koukalové dovolilo účastnit se frašky v Jižní Koreji, kde by ji hned několikrát mohla porazit sestra Antona Šipulina Anastázia Kuzminová, která vybojovala Slovensku hned dvě medaile. Tak co, slovenské reprezentantce by Gabi ruku podala nebo nepodala? A co kdyby ovšem za Koukalové mediální perličky třeba docela oprávněně nechtěla podat ruku Kuzminová? No, můžeme jen spekulovat…
Takže máme „morálku“, kdežto Fourcade morálku…
Také můžeme spekulovat díky mediálním výstupům pana Hamzy, zda za neúčastí našich biatlonistů na světovém poháru v Tjumeni stojí opravdu ta sportovní morálka nebo spíše slabší výkonnost našich současných špiček (při veškerém respektu k Veronice Vítkové či Michalu Krčmářovi). Možná si naši sportovci ani neuvědomují, že Hamzovy mediální plky je staví tak trochu do role zbabělců, co se raději zahalí do „morálky“, aby nemuseli předložit účet z momentální formy na kolbišti.
A jaký propastný rozdíl se objeví, postavíme-li „morálního“ trpaslíka Hamzu vedle skutečného sportovního giganta Martina Fourcada. Francouz se většinou moc mediálně neprojevuje. Ale tentokrát cítil potřebu říci aspoň několik slov a do Tjumeně se vypraví. Sám je sice fenomén, nicméně při souboji s Šipulinem klidně může skončit až za ruským rychlíkem. Jenže Fourcade se takového souboje nebojí. Je to totiž sportovec. A nemá po ruce „morálku“, zato v srdci morálku.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
