Začněme třeba Íránem. Bílý dům už od Trumpova nástupu dává jasně najevo, že zrovna s Teheránem by si rád zabojoval, protože je „opravdu, ale opravdu“ nešťastný z jaderné dohody, kterou uzavřel ještě Barack Obama. Před pár dny byl ale donucen „mezi zuby“ zadrmolit, že Teherán smlouvu dodržuje, takže ji vypovědět nelze. Už jen to samo o sobě mohlo napovídat o tom, že se Trump snaží neztratit tvář a nepřehnat reakci, která by mohla vést až ke konfliktu, což může být vnímáno jako známka jisté „vyspělosti“. Nebyl by to ale současný Trumpův Bílý dům, kdyby „chvilkovou slabost“, v níž přiznal realitu, nepřebil obviněním, že Írán „porušuje ducha dohody“. A aniž by vůbec upřesnil, co že tím vlastně myslí, Washington prohlásil, že za to Teherán „nemůže zůstat nepotrestán“. Následovalo uvalení dalších protiíránských sankcí, oficiálně odůvodněných íránským programem balistických raket, což je samo o sobě nesmyslné, neboť příslušná rezoluce OSN Teheránu výslovně zakazuje vývoj raket schopných nést jaderné hlavice, zatímco o balistických raketách se vůbec nezmiňuje. Přeloženo: Íránci dohodu o svém jaderném programu sice dodržují, ale to jim jen tak neprojde!
Íránský ministr zahraničí Džavád Zaríf americký postup ostře zkritizoval, přičemž připomněl, že to USA porušují dohodu o íránském jaderném programu mimo jiné i tím, že brání firmám svým i zahraničním působit na íránském trhu. Trump se kritikou ekonomické politiky a moci zemí EU nijak netají, což ostatně připomněl i Zaríf, když poukázal na skutečnost, že americkému Kongresu trvalo déle schválit prodej evropských airbusů do Íránu než prodej amerických boeingů tamtéž. Ačkoli Zaríf pohrozil, že by Írán za takové situace mohl od dohody odstoupit, možná by tím ve skutečnosti jen splnil Washingtonu jeho tajné přání – nejenže by dohoda padla, ale současně by USA udělily další lekci Evropě, která do Íránu hodlá investovat ve velkém.
Obecně vzato ale Blízký východ prožívá ústup americké hegemonie a v Teheránu si to jasně uvědomují. I proto reagovali v klidu, byť rázně a s jasnou perspektivou: už před vyhlášením nových sankcí dali jasně najevo, že se nový americký sankční atak nesmí týkat Revolučních gard, které mimo jiné vedou vojenské operace proti Daeši v Sýrii a Iráku a u Mosulu dokonce američtí „poradci“ spolupracují s milicemi vedenými právě Revolučními gardami. To vše by se mohlo lusknutím prstu změnit a američtí vojáci v Sýrii a Iráku by se mohli ocitnout v pekle. A u Trumpů okamžitě pochopili mantinely své skutečné moci a mediálně vděčné sankce přizpůsobili, aby nenapáchali žádné větší škody. Když pak pohrozili Íránu „novými a čerstvými důsledky“, pokud nepropustí americké občany uvězněné pro špionáž, Teherán prostě zavrtěl hlavou, že prý ať nejdřív Američané propustí vězněné Íránce…
Jinými slovy, Washington podle všeho -- a přinejmenším pro současnost -- chápe, že na konfrontaci s Íránem „nemá“, protože proti této možnosti stojí propletenec blízkovýchodní reality – Írán je významnou bojovou silou v Iráku a Sýrii, podporuje Bašára Asada i irácký režim, zatímco Washington spojenců, o které by se mohl opřít, mnoho nemá: v uplynulém roce „rozkmotřil“ s Tureckem, jehož normalizace vztahů s Izraelem také ještě nedosáhla žádného ideálního stavu, natahovaná saúdská „kaše“ kolem Kataru připravila Ameriku o jednotný blok vazalů v Perském zálivu, nemluvě už o rozkladu použitelných džihádistů v Sýrii, o „nevítězné, ale o to stále hrůzostrašnější agresi proti Jemenu, v níž se USA zaháčkovaly a nevědí, jak vystoupit, aby neurazily své – stále méně snesitelné -- saúdské petrodolarové spojence, o zhoršující se situaci v Afghánistánu…
V Teheránu, který i podle New York Times vyhrál (v nepřítomnosti) Bushovu a Blairovu vylhanou iráckou válku, si to vše uvědomují, a tak mají – bez ohledu na proud nejrůznějších pohrůžek z Ameriky -- nejspíš vcelku klidný spánek. A ještě Washingtonu a Západu mohou obecně připomínat nepříjemné pravdy, jako že se druží s největšími sponzory terorismu na světě…
Izrael. Pohled na americkou politiku vůči Íránu musí přivádět izraelské vedení k trudnomyslnosti, protože veškeré naděje na to, že by vyprovokovalo Spojené státy k „proxy“ válce ve jménu Izraele proti Íránu, jsou v prachu. Nebo se v lepším případě odkládají na neurčito. Nicméně, jakýkoli odklad může být pro Izrael zásadním problémem, protože se aktuálně „hraje“ o Golanské výšiny, syrské území, které židovský stát ilegálně anektoval po válce z roku 1967. A Írán je aktuálně „rozjetý“, přičemž má po ruce libanonský Hizballáh a navázané šíitské milice nebo i syrskou vládní armádu, díky čemuž může zamířit právě směr Golany, jejichž „nárazníkové pásmo“ aktuálně kontrolují Izraelem podporované džihádistické oddíly napojené na Al Kajdu.
Izraelský premiér Benjamin Netanjahu možná i proto ostře zaútočil na rusko-americkou dohodu o příměří na jihozápadu Sýrie, která fakticky brání Izraeli v jakémkoli dalším útoku proti Sýrii. Je očividné, že se židovský stát cítí v „mnichovské“ roli oběti, jíž dvě velmoci svázaly ruce. Z Izraele sice zaznívá, že židovský stát nedopustí, aby Írán válku v Sýrii vyhrál, ale na druhé straně se vnucuje otázka, co by po případném izraelském „velkém“ vstupu do syrského konfliktu následovalo? Válka Izraele proti Sýrii, chobotnici různých milicí, libanonskému Hizballáhu a Íránu?
Rusko zklidňuje Izrael vysláním vlastních vojáků do „demilitarizované zóny“ u Golan, ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opakuje, že dohoda o deeskalační zóně na jihu Sýrie byla s USA dojednána až poté, co byly do „úvahy vzaty veškeré bezpečnostní zájmy Izraele“, ale současně z Ruska zaznívá i podráždění – oficiální média poukazují na izraelskou zarputilost a ochotu spolupracovat při dosažení svých cílů s Al Kajdou nebo Daešem, zatímco politické kruhy míní, že se Izrael prostě „musí naučit žít“ bez války proti Sýrii.
Vztahy mezi Izraelem a Ruskem se v poslední době neustále zlepšují, o vztazích s USA se totéž ale říci nedá. V době, kdy Izrael legálně upřednostňuje židovství před demokracií, Netanjahu kvůli setrvání u moci ustupuje ultraortodoxním stranám a mění tak Izrael v teokracii a přitom diktuje americkým vyslancům témata, která je mají zajímat, vztahy s Washingtonem nejsou ideální. Možná i proto výroční zpráva amerického ministerstva zahraničí o terorismu přináší překvapivou dávku kritiky Izraele – o to překvapivější, že Donald Trump se od samého počátku stavěl do role jednoznačného a nereptajícího stoupence židovského státu. Zpráva jako každý rok rozebírá několik palestinských útoků proti Izraelcům, ale letos poprvé konstatuje, že to politika izraelské vlády vůči Palestincům do značné míry tlačí Palestince k násilí. Za hlavní „motory“ palestinských násilností označuje pokračující zábory a osídlování palestinských území, přehnaně agresivní taktiku izraelské armády a „sílící ztrátu naděje v palestinskou státnost“. Obecně vzato to sice není žádný „objev Ameriky“, ale slyšet něco takového od oficiální Ameriky, už objevem je. A převratným. A v době čehosi, co se znovu nazývá občas nazývá „intifádou“, objevem důležitým.
Jak bude Izrael postupovat dál není zatím zřejmé. Nicméně, objevují se třeba úvahy, že by Rusko mohlo dojednat „výměnu“ Golanských výšin za Krym. Konstrukce je vcelku prostá: S ohledem na nejasnosti o budoucí podobě Sýrie, která nejspíš v té či oné formě přijde/nepřijde o Kurdistán a možná i o další „federalizovaná“ území, už se pro poválečný Damašek zavalený spoustou existenciálních problémů nemusejí Golany jevit jako problém prioritní naléhavosti. Jinými slovy, budou rádi, že jsou rádi. A výměnou za to pak Izrael přes svou lobby přinutí americký Kongres, aby se přestal zabývat Krymem, což by zase ve výsledku usnadnilo normalizaci vztahů mezi USA a Ruskem… Zní to šíleně? Asi. Ale svět je dnes hodně divný.
Příště USA a krize kolem Saúdů a Kataru, zhoršení vztahů s Tureckem, podivný Trumpův příkaz, aby CIA přestala podporovat syrský džihád, a další…
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
