Svět je podle Turecka k osudu Rohindžů „hluchý a slepý“ a byl by nejraději, kdyby Rohindžové „umírali bez takového rozruchu“, Evropa nechce Turecko do Unie, aby mohla k situaci v Barmě dál klidně mlčet, Turecko ale Rohindže samotné nenechá a už posílá humanitární pomoc… Jinými slovy, turecké téma na blížícím se Valném shromáždění OSN v New Yorku je vcelku jasné. 

Faktem je, že podle Human Rights Watch nesou represe barmské vojenské junty vůči Rohindžům znaky „etnických čistek“. OSN letos v únoru opatrně naznačila, že barmská armáda se na Rohindžích „patrně“ dopouští zločinů proti lidskosti a před pár dny varovala před humanitární katastrofou, přičemž už před pěti lety označila Rohindže za „nepronásledovanější menšinu na světě“. Studie Yaleské univerzity označuje masakry ve Rwandě za genocidu a v podobném duchu se před dvěma lety vyjádřilo i americké Muzeum holocaustu…

Buddhistický teror

Muslimové žijí na území dnešní Barmy doložitelně přinejmenším od počátku 12. století, přičemž jejich počty výrazně narostly během více než staleté britské nadvlády (1824 až 1948), kdy koloniální úřady do Barmy „dovezly“ mnoho muslimů z dalších kolonií, z nichž jsou dnes Indie a Bangladéš. Vzhledem k tomu, že Británie tehdy Barmu papírově považovala za provincii Indie, tato migrace byla z hlediska Londýna považována za „vnitřní záležitost“ jednoho území, byť původní obyvatelstvo Barmy přistěhovalce vnímalo spíš jako vetřelce. Po vyhlášení nezávislosti Barmy proto vláda nového státu „britskou migraci“ odmítla coby ilegální, a s tímto argumentem většině Rohindžů odmítla přiznat občanství, s výjimkou rodin, které v Barmě žily po více než dvě generace; jejich příslušníci si mohli zažádat o osobní průkaz a několik z nich se dokonce dostalo až do barmského parlamentu.

Po vojenském převratu v roce 1962 junta nařídila všem občanům vyřídit si nové doklady, ale Rohindžům zůstala jen možnost získat pas -- k případnému vycestování to stačilo, k získání místa ve státní správě nebo ke studiu to bylo málo. V roce 1982 pak nový zákon o občanství proměnil Rohindže rovnou v lidi bez státní příslušnosti, protože nebyli oficiálně uznáni jako etnická skupina, byť jinak se tohoto privilegia v multietnické Barmě dostalo celkem 135 národům a skupinám. Pro získání občanství pak museli Rohindžové prokázat, že mluví některým z národních jazyků, ale především že jejich rodiny žily v Barmě před rokem 1948. Vzhledem k tomu, že už dekády neměli prakticky přístup k žádným osobním dokladům, žádné prokazování se konat ani nemohlo. A bez dokladů stát prakticky zrušil možnost, že by studovali, pracovali, cestovali, uzavírali sňatky, měli dostup ke zdravotní péči… Rohindžové nesmějí volit, a i když některý z nich „pronikne sítem“, je oficiálně označován za „naturalizovaného Barmánce“, který nemá s Rohindžy nic společného. I tak ale nesmí pracovat například ve zdravotnictví, školství nebo justici.

(mapa Al Jazeera)Represe ze strany junty už v 70. letech minulého století donutily stovky tisíc Rohindžů uprchnout do sousedního Bangladéše, ale i do Thajska, Malajsie a dalších zemí jihovýchodní Asie. Uprchlíci už tehdy vyprávěli o zvěrstvech, jimž byli vystaveni, a to včetně mučení, znásilňování, vraždění nebo vypalování celých vesnic. A exodus pokračuje. Jen od roku 2012 uprchlo z Barmy asi 168 tisíc Rohindžů, tvrdila OSN v květnu, zatímco jen od propuknutí nové vlny represí v srpnu už je řeč o dalších skoro třech stech tisících lidí.