Polská vláda se rozčílila. Vedle neustále se vylidňujícího Pobaltí se snaží vystupovat jako hlavní razící štít namířený proti Rusku, a tak uspořádala mamutí vojenské manévry, ale gruzínský speciální oddíl nedorazil. Tbilisi svou absenci vysvětlilo tím, že se v příslušné elitní jednotce vyskytly plané neštovice. Možná je to pravda, možná jen výmluva v době, kdy si většina Gruzínů pár měsíců před parlamentními volbami ve své chudé vlasti stále citelněji začíná uvědomovat, že Západ je daleko a ještě mnohem vzdálenější je naplňování jeho slibů o členství v NATO nebo Evropské unii.

„Uplynulo osm let od summitu NATO v Bukurešti, kde aliance přijala hloupý závazek přijmout někdy Gruzii za člena,“ připomíná realitu třeba American Conservative. „Od té doby se ale Gruzie k NATO nepřiblížila ani o píď. Někteří vůdčí evropští členové aliance Gruzii ani přijímat nikdy nechtěli,“ konstatuje list a ukazuje především na Německo a Francii. Pro Gruzii nemá smysl udržovat lživou představu, že je vstup do aliance možný. Ve skutečnosti takový postup napáchá víc škod než užitku, protože Tbilisi donutil přijmout závazky, například v podobě vyslání vojáků do Afghánistánu, aniž by k tomu byl jediný důvod. „Aliance nepotřebuje nové závazky, protože jen těžko plní ty stávající,“ vysvětluje list.     

Podobně je na tom Gruzie i ve vztahu k EU, respektive k otázce evropské integrace. Aniž by se Tbilisi v rámci různých unijních „partnerských“ programů opravdu hnula evropským směrem, Evropa po letech slibů odhazuje masku. Například Berlín „najednou“ odmítá bezvízový režim a odvolává se přitom na riziko spojené se „zlodějskými bandami“ nejen z Gruzie, ale i z Ukrajiny a Kosova, o jejichž existenci při zahájení „slibovacího procesu“ zřejmě vůbec nic nevěděl. Otázka bezvízového režimu pro zmíněné státy se tak znovu a znovu „odkládá“ a Německo spolu s Francií už připravují nástroje pro jeho rychlé ukončení, tedy v případě, že se k němu EU vůbec kdy odhodlá. „Nechceme celý proces ukončit, ale chceme být opatrnější,“ cituje Reuter´s nejmenovaný unijní zdroj, který napovídá o strachu EU z dalšího přívalu imigrantů, tentokrát z Východu. Není asi divu, že „proevropský entuziasmus v Gruzii pohasíná, a není to úspěch Ruska, nýbrž důsledek realističtějšího pohledu na politiku EU“, podotýká třeba švédský Svenska Dagbladet.

To na Ukrajině se vláda stále ještě alespoň naoko snaží. Prezident Petro Porošenko už třetím rokem svůj národ ujišťuje, že bezvízový styk s EU, pro široké masy hlavní tahák Majdanu, schválen bude, tentokrát znovu „ještě letos“, ale konzuláty některých západních zemí mezitím vydávání víz pro Ukrajince naopak zpřísňují. K tomu v Bruselu roste frustrace z neochoty Kyjeva k jakýmkoli „reformám“, z neochoty prošetřovat očividné zločiny spáchané za jeho vlády, sílí strach z přílivu ilegálních zbraní z východu Ukrajiny, na popularitě Kyjevu nedodá ani zpráva OSN o masovém mučení v jeho věznicích, Nizozemsko chce z asociační dohody vyškrtnout pasáž o vojenské spolupráci, Rakousko si stěžuje na to, že z Ukrajiny čelí přívalu „špinavých peněz“, v Polsku zvažují ustavení Dne obětí ukrajinských nacionalistů, v USA vadí ukrajinská cenzura a „válka“ proti nepohodlným novinářům…